V předchozích čtrnácti dnech mě Pája seznámil s některými z jeho kamarádů z jazykovky, kterou navštěvoval, když přijel do Irska. Jeden večer jsme se tady v Dublinu sešli s manželským párem ( Italka a Uruguayec) žijícím v Irsku. Musím říct, že to bylo příjemné posezení, i když ke slovu se hlásila především Stefania, italský temperament se opravdu nezapře. Já jsem měla radost, že jí rozumím a Pája, že ji zase po dlouhé době vidí.

Druhou návštěvu Pája domluvil v Kilkenny, kam jsme jeli po mé škole asi hodinu a půl. Byl to opět manželský pár, tentokráte irsko-brazilský, Pája jim svědčil loni na svatbě v Brazílii. Bylo to bezva, pokecali jsme všichni, já jsem měla občas problém porozumět Carmen, protože mluví děsně rychle, ale podstatu jsem zachytila. Mohla jsem více vstupovat do hovoru, takže jsem měla z toho dobrý pocit. Dostali jsme večeři, dárečky a viděli jsme Páju na videu ze svatby tancovat Macarenu. Odjížděli jsme až ve čtvrt na jednu v noci.

Tento týden jsem se tu setkala s jednou Češkou, kterou mi Pája představil, takže tu mám i českou kamarádku. Žije tu již šest let a chodí tady s Irem, ale nemá vůbec žádnou představu o tom, zda tu chce žít napořád či nikoli.

Dneska jsme tu byli poprvé ve slovenském obchodě, takže jsem si nakoupila do zásoby Kofolu, která mi tu dosud moc chyběla a mohla jsem ji pít jen v českých hospodách, které tu občas navštěvujeme. Takto ji mám každý den po ruce. Koupili jsme taky korbáčiky, křupky a další věci, které nám připomínaly domov. Udělali jsme si i zásobičku Pribináčků. Ještě je tady jeden slovenský obchod, který navštívíme jindy, tam prý dokonce prodávají i čerstvě nakrájené salámy. A zítra asi navštívíme český obchod, který je trochu z ruky, ale pojedeme autem k Pájovi do práce a cestou zpět se tam stavíme a okoukneme zboží. Těšíme se na český chleba.

Nejdůležitější událostí týdne byl náš výlet do Londýna. Vlevo na fotce vidíte Áďu poprvé na britských ostrovech na letišti. Výlet se náramně povedl, počasí báječné a každý den jsme padali únavou do postele.

Během třídenního cestování londýnským metrem jsem si uvědomila, že ne vše, co je na západě, je lepší . Nejen, že metro je hlučné, ale nedýchatelno a vedro dělalo z cestování metrem opravdový zážitek. První zastávka nás zavedla do Hyde parku, kde mi chtěl Pája ukázat místo, kde se vyskytují různí přednášející lidé na štaflích a návštěvníci v parku jim ochotně naslouchají. Je to taková tradice, kterou tam dnes již dodržují jen blázni. Pája byl notně zklamán, když zjistil, že se tam nikdo takový nenachází. Poté jsme obdivovali Buckinghamský palác. Královna tam sice nebyla, což jsme poznali podle toho, že tam nevisela královská vlajka, ale alespoň jsme si prohlédli stráže pochodující sem a tam jako lvi v kleci.

Prošli jsme ještě dva další parky Green park a Jamesův. V jezírku jsme dokonce viděli černou labuť s červeným zobákem.

Chtěli jsme se podívat na Trafalgarské náměstí. Bohužel bylo celé zavřené kvůli pochodu gayů, tak jsme se rozhodli jít se projít k jednomu mostu, odkud jsme měli nádherný výhled na Londýnské oko. Jedná se o obrovské kolo, ze kterého je vidět až 40 km daleko.

Tam jsme měli v plánu jít na večerní jízdu. Pak jsme se šli projít po nábřeží, kde může člověk vidět různé kousky místních rádoby umělců a můžete zde dostat zdarma obejmutí . Samozřejmě jsme nemohli zapomenout na Big Ben,  Westminster Abbey a Parlament. Pak už jsme se jeli ubytovat do hostelu. Jako obvykle jsme se nemohli dostat do pokoje, to už je snad tradice. Pokoj jsme měli hned u recepce, takže jsme měli všechno dění v hostelu pěkně po ruce. Lidé kolem našeho pokoje chodili ven, na snídani, když se někdo vrátil až pozdě večer a nemohl se dozvonit na 24 hodinovou recepci, tak jsme si mohli poslechnout několik desítek minut trvající bušení na dveře, ale v jádru nám to moc nevadilo. Pájovi vůbec ne a mě jen na moment, než jsem zase usnula, protože jsme byli vždy pěkně utahaní.

K večeru jsme si prohlédli katedrálu a šli k vytouženému Londýnskému oku, odkud byl opravdu mimořádný výhled. Jedno otočení kola trvalo 30 minut. Londýn je opravdu nádherné město, jen kdyby tam nebylo tak moc turistů.

Druhý den jsme jeli lodí po řece Temži, odkud jsme si mohli prohlédnout tu nejzajímavější část města. Dojeli jsme až k Londýnské bariéře, která chrání město již několik desítek let proti povodním. Pokračovali jsme do Greenwich, kde jsme se dozvěděli spousty věcí o vesmíru, o problému minulosti, kdy lidé nedokázali na moři dostatečně určit zeměpisnou délku a hlavně jsme se vyfotili u nultého poledníku. Také jsme tam objevili muzeum s modýlky lodiček a převlékli se za námořníky a bojovníka s pancéřovou helmou. Něco pro nás dva jak stvořené.

Poté už jsme šli na Tower Bridge, jeden z nejkrásnějších mostů, co jsem kdy viděla. Uvnitř byla výstava mostů a zajímavostí o nich, a to z celého světa. Dokonce tam byl i Karlův most. Viděli jsme i strojovnu, protože most je zvedací kvůli možnosti proplutí lodí. Zvedá se asi 1000 krát do roka. Poté už jsme měli schůzku s Mončou a Honzou (kamarádi z Čech), kteří nás přijeli navštívit. Tedy ne tak docela. Přijeli na pětidenní túru s českou průvodkyní a my jsme si podle nich vybrali stejný termín i hostel, abychom se mohli vidět. Šli jsme na véču a ochutnali anglické pivo. Pája nás od toho odrazoval, ale bylo docela dobré.

Pak jsme šli ještě na noční procházku, ale Monča s Honzou to vzdali a šli raději spát, protože měli velice náročný den. Ráno jsme pozměnili plán a šli na procházku s českou výpravou. Těšili jsme se na střídání stráží u Buckinghamského paláce a i střídání koňské pěchoty. Trochu nás to ale unudilo

protože nebylo nic moc vidět, lidí jako máku a trvalo to děsně dlouho. Pak už jsme se s výpravou rozloučili a šli na 3,5 hodinovou prohlídku hradu Tower of London. Je tam strašně moc zajímavých věcí, ale bohužel až moc. Po pár hodinách totiž člověk ztrácí koncentraci. Ale vydrželi jsme až do konce, jen jsme neměli sílu stát šíleně dlouhou frontu na korunovační klenoty.

Pak jsme si ještě prohlédli již zmíněné Trafalgerské náměstí a Piccadilly circus (také náměstí) a šupajdili na letadlo, které jsme měli jen tak o fous. Pája krásně všechno naplánoval, takže jsme toho viděli opravdu hodně, jediné co nedomyslel, bylo to, že nevěděl, v kolik odlétáme. Nejdřív jsme zkoušeli internetovou kavárnu, ale měla zavřeno. Tak jsme zkusili zavolat Pájově mamince, ale taky jsme nepochodili. Nakonec, když se nám nepodařilo najít jinou internetovou kavárnu, vrátili jsme se k té původní a naštěstí měla otevřeno.

Jinak já teď chodím do školy odpoledne, protože v ranní škole intermediate jsem už byla asi 12  týdnů a dobrali jsme knížku, co jsme dělali a začali ji od znova. Je to tak zvykem. Takže jsem musela někam jinam, brát to samé znovu nemá smysl. Zvolila jsme si tedy stejný level odpoledne, kde mají jinou knihu. Doufám, že než školu skončím počátkem srpna, že se ještě podívám do vyššího levelu, ale zatím se s ředitelem trošku neshodneme, tak uvidíme za týden. Dobrou noc.

Jeden víkend jsme se rozhodli, že budeme tábořit. Vyrazili jsme hned v pátek odpoledne a jako první jsme navštívili Clonmacnoise. Přijeli jsme tam docela pozdě, tak jsme si sotva stačili prohlédnout vzácné keltské kříže a už nám začínala videoprojekce. Naštěstí venku jsme si vše mohli prohlédnout v klidu. Je to krásné historické místo, krásné původní kříže, ale najdete tu i repliky, staré kostely. Na člověka tady dýchne kus historie, ostatně jako po celém Irsku. Měli jsme děsný hlad, a tak jsme byli zvědaví, jestli tady v malých městečkách najdeme nějakou hospůdku či něco podobného. Aďa měla po večerní pitce a doléhala na ní trochu k večeru kocovinka, tak si strašně přála hranolky a coca-colu. A hodný Pája objevil fast food a my jsme si mohli dát burgry, hranolky i coca-colu. Bylo to blaho na můj žaludek. V tomto městečku jsme si ještě prohlédli známý most, který měl strašně moc oblouků a začali jsme hledat náš kempík ve městě Corrofin. Byl maličký, my jsme byli docela unavení z cesty a chtěli jsme jen padnout do hajan. Všude tam vřískaly děti a my jsme si jen přáli, aby vedle nás spali zodpovědní rodiče a zahnali je brzy do hajan. Což se nám i vyplnilo, ale jelikož jsme spali pod stromy, ráno nás budil zpěv ptactva, ale ti ptáci v Irsku mají teda hlasivky, to by člověk neřekl.

Ráno jsme se jeli podívat na další podobné místo plné rozbořených kostelů a krásnou kruhovou věž.

Toto místo jsme objevili úplnou náhodou den předtím a chtěli jsme se tam vrátit. Dále jsme jeli na hrad Dunguaire Castle. Byl to příjemný hrádek, kde ještě v minulém století žila jedna stará paní a měla tam dokonce i garáž pro své autíčko. Z nejvyššího bodu hradu byl překrásný výhled do okolí. Všude kolem nás se potulovalo spousty turistů z Dublinu, kteří dorazili s organizovanými zájezdy. Naštěstí byli svými průvodci dostatečně honěni, tím pádem se nikde nemohli moc zdržovat a nám stačilo jen chvíli počkat a měli jsme klid si všechno prohlédnout sami. Adélka kocovinku už vyspala, ale bohužel ji zase začala bolet hlava ze sluníčka. Trochu jsem si ten víkend protrpěla, ale to nebylo nic oproti tomu, co mě čekalo začátkem následujícího týdne. Burren je ale skutečně nádherná část Irska, a tak i přes nepříznivý zdravotní stav, jsem si to patřičně užila.

Po další prohlídce Corcomroe Abbey a jedné polorozpadlé věže jsme usoudili, že rozbořenin již bylo dost a Pája mi ukázal Poulnabrone Dolmen. Je to malá hrobka, která je jedním z nejfotografovanějších monumentů v Irsku. Tak jsme taky pořídili několik desítek fotek . Chodil tam jeden důležitý policajt a klepal kladívkem do šutrů, a když se nějaký ulomil, tak ho vzal a odnesl stranou, aby se nikdo nezranil. A o své práci dovedl velmi zaujatě povídat návštěvníkům tohoto místa.

Těšili jsme se na pevnost Caherconnell Stone Fort. Pajík má totiž pevnosti děsně rád. Například na Aranských ostrovech se mu ani na podruhé nepodařilo najít správnou cestu, a tak jsme se škrábali cestou necestou. Tato pevnost naštěstí byla nádherně značená a přímo u silnice. Asi jsme byli z Aranských ostrovů trochu namlsaní, a proto jsme této pevnosti nemohli přijít na chuť. Byla to nic neříkají směs kamenů, napůl pobořených, poskládaných dokola. Překvapila nás také její malá plocha. Dostali jsme návod, kde se co nacházelo za dob největší slávy, a tak jsme postupovali podle čísel. Nebylo to moc složité, po dvou krocích vždy následovaly další a další rozuzlení, co se kde nacházelo. Propadali jsme tam šílenému smíchu, že cestujeme v čase, vždy když někam dorazíme, tak už to tam není a prošvihli jsme to jen o chlup ( kdo není pravidelným divákem Kroku za krokem, nepochopí ). Nejvíc se nám líbila videoprojekce, protože jsme se tam mohli schovat před slunečními paprsky a sednout si na židličky, protože v té době už jsme padali únavou. Pája tam dokonce na chvíli usnul a už nechtěl jít dál.

Pak jsme si postavili stan v dalším kempu poblíž Cliffs of Moher a jeli posvačit na pláž. Bylo dost větrno, tak jsme se báli, aby nám stan neulítnul, ale vydržel. Hřeb večera patřil samozřejmě Cliffs of Moher.

Krásné útesy trochu zkazila naprosto komerční atmosféra. Nebylo to tak divoké jako na již zmíněných Aranských ostrovech, vedla tam vydlážděná cestička, bylo tam návštěvnické centrum a předražené parkoviště. Krása to ale samozřejmě byla, jen se za ta léta, co to tam zkulturnili, vytratila trochu ta romantika. My jsme ale nelenili a vydali se i do zakázaných částí, kde jsme chtěli čekat na západ slunce. Ale jelikož se blížil nejdelší den v roce, nevydrželi jsme to a jeli raději do kempu, kde mě Pája ještě překecal, že skočíme na jedno do kilometr vzdálené vesničky. Byla jsem už dost znavená, ale co by člověk pro miláčka neudělal.

Noc byla plná větru, takže tentokrát nás nebudili ptáčci ráno, ale vítr celou noc. Musím přiznat, že jen jednoho z nás. Ráno jsme hned vyrazili do Doolinské jeskyně. Vstupné nebylo nejlevnější, ale když jsme se dočetli, že je tam největší volně visící krápník na světě, zlákalo nás to. Bohužel to bylo opravdu to jediné, co v té jeskyni bylo. Navíc jsme tam měli děsně ukecaného a hlavně rychle mluvícího průvodce, z čehož se to pro mě stalo nejnudnější jeskyní, jakou jsem kdy viděla. Celých 45 minut jsem mohla obdivovat jen jeden jediný krápník a průvodci jsem nerozuměla ani slovo. Za to Pája byl v sedmém nebo a děsně se mu to líbilo. Dokonce měl na průvodce ještě několik otázek, aby mu náhodou nezůstalo něco utajeno. Pak jsme cestovali po pobřeží, kde jsme se opravdu mohli kochat nádhernou vyhlídkou. Potkali jsme tam dokonce český pár, který nás žádal o jeden snímek. Náhoda chtěla, že jsme tento pár potkali ještě jednou cestou na túru, kde jsme šli po silnici a oni zastavili a zeptali se nás, jestli chceme někam svést. Hold Češi tu

drží za jeden provaz. Na již zmíněnou túru jsme měli jít dle průvodce asi čtyři hodiny. A samozřejmě obsahovala hledání další pevnosti, kterou už Pája jednou nenašel a Palko mě varoval, ať mu to vymluvím. Nepodařilo se, ale za to si Pája pořídil lepší mapku (předtím neměl žádnou). Pevnost jsme opravdu našli, jen jsme časově na zpáteční cestě nějak nestíhali, a tak jsme se rozhodli pro zkratku. Nikdy jsme nevěděli, co nás čeká, protože se jedná o krajinu, která je většinou plochá, a pak následuje schodek a pak za se rovinka. Takže jsme se vždy těšili na překvapení, co vše budeme muset slézat. Dostala jsme svoji první lekci v lezení po skalách a to rovnou v praxi. Musím říct, že jsem měla opravdu trochu strach. Pája sice říká, že by mě zachytil, kdyby se cokoli stalo, ale já z toho neměla zrovna dobrý pocit. Vlevo na obrázku uvádím jeden příklad, ten nejsložitější.  Byli to srázy asi 7m dlouhé a strmé.

Jako vždy jsme se dostali v pořádku k autíčku a jeli ještě na pláž, protože Pája dostal chuť se poprvé letos vykoupat v moři. Musím říct, že moře bylo opravdu ledové. Mě mrzli už palce u nohou, jen jsem okusila moře, a tak jsme se ujala alespoň foťáku. Pája hrdina tam asi napotřetí opravdu vlezl a celý se potopil. Jen pro informaci tento týden mělo moře v Dublinu 15 stupňů, my jsme byli u Atlantiku a to ještě k tomu skoro již před měsícem, takže si ještě pár stupínků uberte a vyjde vám teplota vody, do které Pája vlezl. Podle mě BLÁZÍNEK

Pak už jsme jen pokračovali do Dublinu, kde jsme padli za vlast.

Ráno po návratu z Burrenu mě probudily křeče v bříšku, které trvaly čtyři dny a Pája už mě chtěl hnát k doktorovi. Nemohla jsem jíst, spát, byla jsem z věčně trvající bolesti naprosto vyčerpaná. Ale naštěstí to ustupovalo a ve čtvrtek jsem tak mohla odletět do Čech na plánovanou svatbu. Usoudili jsme, že to bylo zřejmě z vody, kterou jsme tam celý víkend pili. O víkendu nám totiž ve dvou restauracích odmítli naservírovat vodu z kohoutku, jak je to tady zvykem, že prý je to zakázané. V kempech ale o zákaze nic nebylo, tak jsme ji vesele pili. Ale vše se obešlo bez vážnějších následků. Další týden mě ještě přepadla bolest v krku a rýma a tím jsem dovršila svoji neschopnost.

Svatba byla exkluzivní a krásně atypická. Po obřadu a společném focení jsme měli piknik v parku (asi 8 lidí), kde jsme se nadlábli Panini a vínem. Pajík to trochu přehnal a při pokusu vstát upadl zpět na deku. Jelikož jsme pak šli na prohlídku místního zámku, dovedete si představit, jak se tam bavil. Jelikož i za střízliva se chová jako dítě, tentokrát opravdu perlil. Ale byl děsně roztomilý. Pak jsme šli ještě na výstavu kočárů a následně do hospody za ostatními hosty, kde jsme dostali bezva večeři a tancovalo se a popíjelo až do půlnoci.

Dva pátky po sobě jsem pařila v hospodě se svými spolužáky a učiteli sama, protože Pája byl líný jít se mnou. První pátek jsem se sešla se svojí bývalou spolužačkou a hodně jsme si pokecaly. Pak jsme objevily na terase naše učitele a trvali na tom, ať si přisedneme a nakonec jsme zpívali písničky každý ve svém rodném jazyce. Já teď jak se snažím myslet anglicky, tak mě žádná česká písnička nenapadala, která by se hodila do hospody, tak jsem zapěla Vánoce, vánoce, přicházejí…

Další pátek byl v duchu mistrovství světa ve fotbale. Každý si vylosoval zemi a musel se nastrojit do jejích barev či vymyslet nějaký jiný kostým. Já jsem si vylosovala Slovinsko. Pája mi vytiskl tři slovinské vlajky, které jsem si připevnila na sukýnku a pomalovala si obličej slovinskými vlajkami (použila jsem kvalitní oční stíny od Oriflame, vydržely celý večer ). Byla jsem vybrána mezi 4 nejlépe vyfešákované holky a skončila mezi druhým a třetím místě. Byly sice jen dvě ceny, ale jelikož první a druhé místo okupovaly učitelky, rozdaly ceny studentům, tak jsem si domů odnesla brazilské tričko.

Po náročném víkendu jsme si udělali další víkend totální relax. Nedělali jsme vůbec nic. Akorát čučeli na filmy, trochu vařili, já jsem si četla anglicky psanou knížku…

Od příštího týdne přestupuju do odpolední třídy. Tahle škola totiž funguje tak, že tam pro každý level mají jen jednu knížku ráno a jednu odpoledne. A když dojedou na konec, tak ji točí dokola. Vychází to tak na 12 týdnů a já už tam tak dlouho jsem. Ztratilo by to pro mě význam, i když mám moc ráda svou učitelku, spolužáky a ranní třídu. Měla jsem na výběr postoupit zase o level výš, ale na to jsem se necítila a dle mých spolužáků, kteří tento vyšší level navštěvují vím, že by to pro mě byla moc velká výzva. Ještě potřebuju strávit čas ve středně pokročilých. A tak druhá možnost byla chodit odpoledne. Nejdřív se mi to moc nelíbilo, ale čím dál tím víc jsem nadšená. Je to taková změna rytmu, když si budu chtít polenošit, no problem, nová učitelka, to znamená, nový styl výuky, nový přízvuk, nové hry a tak… Prý jsou tam lidi na lepší úrovni než ráno, takže větší výzva pro mě. Jogu a Salsu budu v pohodě zvládat, protože škola je od půl třetí do půl šestý. Takže se docela těším.

Takže zase za 14 dní nashledanou, musela jsem snížit frekvenci psaní na čtrnáctidenní frekvenci, už se to nedalo udržovat týdenně.

Ještě jsem zapomněla připsat jednu historku, kdy jsem lezla po horách. Strašně jsem se praštila do nohy o šutr, o které tam nebylo nouze, tak jsem tam vyjekla a Pája na mě: Co se ti stalo? A já na to, že jsem se praštila do nohy. A Pája s nevinným obličejem se mě zeptal: A prosím tě, o co? Jeho dotaz mi přišel tak naivní, že jsem si myslela, že to snad myslí vážně. A taky, že jo. Nezbývalo mi než se rozesmát. Podobné otázky mi pokládá celkem pravidelně vždy v pondělí po celovíkendovém výletování: Z čeho jsi tak unavená? Jeho šibalský úsměv vás dokáže rozzářit do ruda..

Tento příspěvek se bude týkat především našeho vyčerpávajícího výletu do hrabství Kerry a výstupu na tři nejvyšší vrcholy v Irsku. Plánů jsme měli hodně, ale jelikož jsme si v sobotu trochu přispali a cesta z Dublinu do Killarney byla mnohem delší než jsme předpokládali, dorazili jsme do cílového města až později odpoledne. Proto jsme museli plány hodně zredukovat a jako obvykle si slíbit, že to není naše poslední cesta do těchto končin. Cesta byla dlouhá rovnou ze tří důvodů. Za prvé jsme si konečně pořídili novou mapu. Podle staré se nám špatně jezdilo, protože tam nebyly zakresleny nové dálnice, a když jsme se náhodou ztratili (přiznávám, v Irsku to není tak těžké se ztratit), tak jsme netušili, kde zrovna jsme. Nová mapa super, dokonce tam byla i čísla sjezdů, ale při cestě z Dublinu do Limericku jsme zjistili menší technickou závadu. Vybrali jsme si tuto cestu, protože měla být nejrychlejší, ale to jsme netušili, že jsou tam zakreslené i dálnice, které se teprve staví. Takže jsme každých pár kilometrů sjížděli a objížděli vesnicemi nedostavěné úseky dálnic. Paráda. Ale to nejlepší nás ještě mělo čekat. Skoro v každé vesnici jsme zůstávali viset v dopravních zácpách. Byla sobota a červen, takže období svateb. No a jelikož jsou tady všichni pobožní a musí se brát v kostelech, které stojí uprostřed města, svatebčani vždy ucpali hlavní tahy do Kerry, opravdu vyhlídková cesta. No a překvapení na závěr nás čekalo, když už jsme konečně dorazili do Killarney. Motorkáři tam měli víkendový koncert a byli ubytování v jednom hotelu a dopravu tam řídili policisté. Přes tyto těžkosti jsme se rozhodli, že už přes centrum Killarney o víkendu určitě nepojedeme a cestu zpáteční zvolíme jinou.

Po únavné cestě jsme ještě stačili navštívit hrad Ross Castle, klášter a prošli se nezáživnou cestou přírodou, kde jsme obdivovali jedinou perlu – krásné vodopády. Poprvé jsme s Pájou v Irsku spolu stanovali. Přijeli jsme večer do kempu strašně hladoví a vydali se proto do nejbližší hospody. Čím větší hlad, tím delší cesta. Nakonec jsme se museli spokojit s hotelovou restaurací, protože nikde jinde nám jídlo nedali. Jídlo bylo dobré, ale tak pomalou obsluhu byste nenašli ani v Čechách.

Další den jsme měli jet autíčkem na okruh Ring of Kerry kolem jednoho poloostrova. Pája ale řekl, že je nádherné počasí a výborná viditelnost, tak bychom mohli jít dle původního plánu na nejvyšší horu Irska. A tak bylo zaděláno na průšvih. V průvodci jsme se dočetli, že cesta trvá tak 6 až 7 hodin a my ji absolvovali téměř za 10 hodin. Samozřejmě to bylo kvůli mně, protože nejsem trénovaná jako Pája a šla jsem poněkud pomaleji, ale bylo to náročné i pro Páju a to už je co říct. Cesta vedla po hřebenech přes 7 vrcholů. Opravdu pěkné cvičení pro sportovce, ale ne pro Adélku. Pája už jednou na Carrauntoohil (jméno nejvyšší hory v Irsku) vylezl, ale šel jinou cestou, prý kratší a tvrdil, že je náročnější. Ta naše cesta měla být delší a méně náročná. Ale ukázalo se, že je to sice delší, ale horší cesta. super kombinace, na kterou jsme nebyli psychicky připraveni.  Už první výstup od auta stál za to. Naivně jsem si myslela, že budeme postupně stoupat a po hřebenech to nebude tak zlé. Dva první vrcholy jsme ještě trochu obešli, takže jsme se nemuseli drápat až na kamenitý vrcholek. Ale ostatní jsme si užili v celé parádě. Pajíkovi jsme cestou museli vytahovat klíště, ale přežil to ve zdraví (myslím Páju). Pak jsme další vytahovali večer a poslední doma. Zřejmě nám vlezli do stanu, ale mě se vyhnuli, poznají, kde jim krev nepoteče . Pája teda tvrdil, že strašně trpěl, a že skoro umřel, ale znáte chlapi, nic nevydrží.

Jako první jsme zdolali kopec asi 850 m vysoký. Byla to příšerná cesta po šutrech a nejhorší byl ten výhled. Tedy výhled byl skvělý, ale bohužel bylo vidět široko daleko, což znamenalo, že jsme každým naším krokem mohli sledovat, co máme ještě před sebou. Pája si to opravdu užíval, protože když tu byl poprvé, tak byla taková mlha, že ani neviděl tvar nejvyšší hory, tak teď se mohl kochat. Já jsem ztrácela trochu naději, že vše zvládnu, protože cesta to byla opravdu hodně náročná a hlavně vůbec neubíhala. Připadalo mi, že máme pořád před sebou tolik cesty, že nemůžeme dojít za světla. Vyšplhali jsme na druhou nejvyšší horu v Irsku, a pak nás čekal hřeb dne Carauntoohil. Mezi druhou a první nejvyšší horou jsme objevili docela nebezpečný hřeben, který jsme museli projít. V průvodci psali, že je to adrenalin, když máte z obou stran sráz. Z dálky to vypadalo děsně, ale vrátit jsme se nemohli. Tedy teroreticky ano, ale lepší je jít cestou, kde ještě nevíme co nás čeká, než cestou, kterou jsme už absolvovali a nikdy bychom tudy již nechtěli jít zpátky. Když jsme k hřebenu došli blíže, zjistili jsme, že to tak strašné není, jen se velmi špatně hledala cesta. Ale poradili nám lidé, které jsme viděli dole pod námi. Výstup na Carrauntoohil jsem ani nevnímala, chtěla jsem se tam jen dostat, abych to už měl z krku. Na vrcholu mi došlo, že už nemám z čeho čerpat síly a smála jsem se, jen když mě Pája fotil, abych mu nezkazila fotky. Ptala jsem se Páji, jak se pozná totální vyčerpání a on na to, že když se na to ptám, tak ještě to nenastalo. Moje nožičky přestávaly poslouchat, ale museli jsme jít dál. Nerada bych umrzla někde v irských končinách, začalo se totiž zatahovat a trochu pršet. Cestou na třetí nejvyšší vrchol v Irsku jsem měla menší brečící krizi, ale Pája mě rozveselil a já se dostala do stavu šílenství. To znamenalo, že mi bylo vše jedno, pořád jsem se smála a blábolila vtipné historky, až se Pája popadal za břicho. To mi vydrželo docela dlouho.

Když už nás měla čekat jenom cesta dolů, byla jsem šťastná, ale to nejhorší teprve přišlo. Šli jsme cestou dolů jen po šutrech, rašeliništi a jediný, kdo nás doprovázel, byli ovečky…. Musím říct, že cesta nahoru, nemoci popadnou dech při výstupech či neposlušné nohy bylo nic oproti tomu, že jsem nemohla sejít. Pája mě musel podpírat, jinak bych musela osedlat jednu z ovcí. Cesta dolů nám díky tomu trvala děsně dlouho, ale nakonec jsme dorazili i k autu, i když se to zdálo skoro nemožné. Pája říkal, že jsem teď trénovaná, že nic vyššího už tady není, takže v pohodě vylezu teď na cokoli. Takže se bojím, co vymýšlí na tento víkend, zítra už jedeme, ale tentokrát si dám velký pozor na to, co mu slíbím..

Rozhodli jsme přespat v Bed & Breakfast, protože po takovém výkonu Pája rozhodl, že si zasloužíme spát v posteli a ne ve stanu. Byli jsme strašně hladoví a čas nás tížil, tak jsme šli rychle do města, nepřevlečení, upocení a špinaví a nacházeli jsme jen samé luxusní restaurace. Nakonec jsme se rozhodli navštívit fast food, kde jsme se nadlábli báječnou pizzou. Vyspali jsme se opravdu báječně, jen se ráno Pája málem přizabil při roztahování závěsu, kdy na něj padla železná tyč. Naštěstí má tvrdé kosti.

Jelikož počasí bylo nic moc, váhali jsme, zda vyrazit na odložený Ring of Kerry, ale po pár kilometrech jsme to vzdali, byla strašná mlha a nebylo se čím kochat. Vydali jsme se tedy zpět do Dublinu a že se cestou zastavíme někde, kde nám nebude déšť vadit. Byli jsme v jeskyních v Mitchelstown, mě se tam celkem líbilo, jen v českých jeskyních je toho mnohem víc k vidění. Pak jsme byli na hradě v Cahiru, který je jeden z nejrozsáhlejších a nejzachovalejších v Irsku. Bohužel jsme již nestihli navštívit Swiss Cottage, nádhernou chatu s doškovou střechou. Otvírací doba již sice byla u konce, ale rozhodli jsme se, že si ji prohlídneme aspoň z venčí. Po 2 kilometrech jsme zjistili, že se k chatce po zavíračce nedá vůbec dostat, protože je tam obrovská zavřená brána. Naivně jsem si myslela, že je možné si ji prohlédnout z dálky. Ale aspoň nám vytrávilo a mohli jsme zajít do jedné z nejlepších restaurací, kde jsem kdy byla. Byla to čínská restaurace a jídlo bylo prvotřídní. Pak už jsme jen spěchali po dálnici domů.

Tři dny jsem nemohla chodit, Salsu jsme museli vynechat a Pája jezdil na kole poněkud pomaleji. Ale jak Pája pořád tvrdí, stálo to za to. Já tvrdím, už nikdy více…

Zdravím z věčně zeleného a slunečného ostrova. Určitě byste nevěřili, že tu máme taky někdy léto, ale je to tak. Předposlední květnový víkend jsme dokonce vyrazili do Malahide na pláž. Jeli jsme samozřejmě autíčkem, aby bylo trénované na dlouhou cestu po Skotsku, kterou plánujeme v srpnu.  První cesta vedla na pláž, bylo nádherné letní počasí, lidé se opalovali na sluníčku a pláže byly plné. Jediný rozdíl od jižních států Evropy byl v tom, že ve vodě nebylo vidět skoro ani živáčka. Moře je v Irsku poměrně studené a i v létě dosahuje maximální teploty 18 stupňů. Jelikož tady byla dlouhá a chladná zima, je teď moře mnohem studenější než v dřívějších letech. My jsme sundali botky a brouzdali v moři, občas jsme šli po suchu a občas po vodě, protože při odlivu vznikají na pláži určitá jezírka a moře je daleko od břehu. Do jednoho většího jezírka jsme namířili naše kroky a v půlce nám začaly nožičky děsně mrznout, až jsme mysleli, že už to nedojdeme. Šli jsme po pláži až do další vesničky Portmarnock, kde jsme se chtěli stočit tentokrát vnitrozemím zpátky do Malahidského parku, kde je hrad, model železnice a palác, kde najdete domečky pro panenky. Problém ale byl, že Pája zapomněl mapu v autě. On sice tvrdil, že jsme ji zapomněli oba, ale ve skutečnosti  mi zapomněl říct, že nějakou potřebujeme. Já myslela, že cestu zná. Bohužel to tak nebylo. Bloudili jsme po vesnici jak zajíci v kukuřičném poli. Výchozím bodem se nám stala jedna křižovatka, ze které jsme vyzkoušeli téměř všechny směry (viděli jsme ji celkem čtyřikrát). Vždy jsme ale skončili ve slepé ulici, neboť zde byla pouze bytová zástavba. Když se blížila pokročilejší hodina a já už ani nedoufala, že uvidíme někdy Malahidský park, Pája zjistil cestu od jednoho pána na autobusové zastávce. Poradil nám, že za chvilku jede autobus, tak jsme toho využili a urychleným přesunem a busem jsme vše stihli a našli i park. Bylo to docela daleko od místa, kde jsme uvázli, Pája si dle mapy prý neuvědomil, jak daleko to je. Park byl hezký, ale zámek nestál vůbec za to, naprosto nezajímavý. Zato jsme byli nadšení z modelu železnice, kde na jednom velkém modelu byly koleje, nádraží, lodě apod. ze všech koutů Irska. Bohužel už jsme nestihli domečky pro panenky, a tak se tam podíváme ještě jednou a pořádně.

Večer jsme pak šli na večeři s aikidisty od Páji. Bylo to docela dobré, jen bylo těžké se zapojit do hovoru, když všichni kolem mě mluvili rychleji než já a hlavně já o tom musím víc přemýšlet a soustředit se a než dám dohromady svůj názor na danou věc, téma je pryč. Ale aspoň jsem si naposlouchala Iry a příště už to bude lepší.

V neděli jsme si chtěli půjčit ve Phoenix parku tandemové kolo, ale jelikož bylo nádherné počasí, všichni nás už předběhli. Tak jsme se aspoň slunili na trávě a zbaštili zmrzku.

Další týden jsem se musela rozloučit s hodně lidma z jazykovky a bylo to smutné. Taky jsem dvakrát pařila v hospodě, kde jsem si hodně pokecala s jednou kamarádkou ze Španělska, která už ve škole není. Někdy si tu připadám děsně sama, protože lidé odcházejí jak na běžícím páse a přicházejí noví, ke kterým ale vždycky se nedá najít vztah a když ano, tak začíná celé poznávání od začátku. Už mi to trochu leze na mozek. Někdy se ani nechci s někým sbližovat, abych se s ním pak nemusela srdceryvně loučit. Ale většinou to je v pohodě, jen někdy to na mě padá.

Taky jsem byla na obědě s Pájovými kolegy z práce. Bylo to fajn a Paulína (Pájova kolegyně z Polska) slíbila, že půjde další týden se mnou na jógu, ale jako tradičně to zrušila. Ona vždy něco slíbí, že někam půjdeme, nebo tak a vždycky z nějakého důvodu to odvolá. Pája říká, že tak nespolehlivou ženskou ještě nepotkal.

Pája nám začal lézt po skalách. Nějak se mu tam zalíbilo, že zapomněl i chodit na takwondo. Vždycky se na nějakou dobu pro něco nadchne a zapomene na své další koníčky. Naštěstí mě si ještě pamatuje .

Další víkend jsme pak vyrazili na dvoudenní výlet do Connemary na západním pobřeží Irska. Je to úplně jiná krajina než tady na východě. Všude jsou hory, jezera, rododendrony, na silnicích potkáte chrápající či kojící ovce, lidé tam hodně mluví irsky, velice krásné místo. Prozatím můj favorit. Určitě tam s Pájou uděláme ještě další výlet, protože jsme všechno nestihli objet.

První den jsme pojali jako road trip (výlet po silnici). Jeli jsme do Galway a odtud dále po pobřeží a kochali jsme se. Ještě předtím ale Pája přehlédl již podruhé ve svém životě tu samou čtyřmetrovou ceduli, která byla na dálnici a rozdělovala silnici do dvou směrů a on samozřejmě zůstal v tom špatném pruhu, což si sice uvědomil, ale poněkud pozdě. Tak jsme museli sjet na nejbližším sjezdu,

který byl docela z ruky a vraceli se šílenými silničkami zpět na dálnici, protože Pája říkal, že je to lepší než jet na dálnici opačným směrem a pak správně odbočit. Poněkud se ale spletl a my tam jezdili v divočině, kdy pokaždé Pája říkal, že si pamatuje, že tudy taky bloudil při své první omylné cestě, ale po čase uznal, že vůbec neví, kde jsme. Ještě k tomu jsme měli starou mapu, na které nejsou dálnice zakreslené. Po hodně dlouhých minutách a desítek minutách jsme cestu našli a naštěstí už po zbytek dne nebloudili a mohli se kochat. Občas se Pája kochal až moc a já musela dávat pozor, aby on dával pozor. Pája mi ukázal korálovou pláž, fakt nádhera, nikdy jsem nic podobného neviděla.

Ještě jsme ten den navštívili ostrůvky, které jsou spojené úzkými mosty a chatu Patricka Pearse, který byl významný účastníkem velikonočního povstání v roce 1916 a který bojoval za nezávislost Irska. Bylo to jeho letní sídlo a sloužilo i jako letní sídlo pro jeho žáky. Hezká krajina, jezero u chatky, trošku zaneřáděno všudypřítomnými muškami, ale fajn.

Navštívili jsme také město Roundstone, kde jsme se těšili, že uvidíme výrobu bubínku z kozí kůže a ruční malování keltských vzorů. Bohužel ale měli otevřen jen obchod a ve výrobních místnostech nikdo nebyl. Alespoň jsme si ale mohli prohlédnout všelijaké hudební nástroje, které používají irští muzikanti.

Večer jsme dojeli do hostelu, který nám doporučil Pajíkův kolega z práce. Hostel byl v naprosté divočině a nacházel se u jediného fjordu v Irsku. Tak jsme se chtěli aspoň projít podél fjordu, když se tam nic jiného nedalo dělat, ale to nám bylo také znemožněno, protože u vody bylo vše oploceno. Těšili jsme se na večeři, ale bohužel tu byla jen kuchyň, kde si můžeš uvařit sám. Tak jsme dojedli zásoby z domova a na teplou večeři si nechali zajít chuť. Večer jsme se chtěli aspoň projít při západu slunce, ale všude bylo tolik mušek, že jsme udělali jednu fotku a mazali na pokoj. Pokoj jsme sehnali s obtížemi, protože Pája ohlásil náš příjezd na záznamník, jelikož se nemohl dovolat do recepce. Záznamník ale slouží v tomto hostelu asi pouze jako dekorace, protože o našem příjezdu nikdo nevěděl. Nakonec jsme dostali poslední volná místa v desetilůžáku.

Ráno jsme vstali brzy a hned vyrazili do civilizace pro nějaké jídlo, protože ubytování bylo bez snídaně a naše zásoby byly na minimu. V koupelně nás stačilo poštípat tisíce mušek, které tam čekali na čerstvou krev. Naštěstí v noci jsme měli klid. To si představte, že sedíte na záchodě či si čistíte zuby a každých 5 vteřin dostanete štípanec. Paráda, vypadli jsme z hostelu hrůzy velice rychle. Bohužel příliš, protože v nejbližším městě bylo naprosto mrtvo včetně obchodu s jídlem a muzeem, které jsme chtěli navštívit. Tak mě Pája poprvé na parkovišti učil řídit a připomínal mi vše, co jsem už za těch deset let, co jsem neřídila, zapomněla.

Obchod nakonec otevřel, ale moc toho tam neměli, tak jsme se aspoň zásobili sušenkami a krekrami pro případ nouze. V muzeu jsme taky pochodili jen na půl, protože byl opět otevřen jen obchod se suvenýry. Muzeum otvíralo až o dvě hodiny později. Ale naštěstí nás hodný pán pustil do muzea, mohli jsme shlédnout video o tom, jak se z ovčího porostu stane svetr, prohlédli jsme si staré stroje, na kterých se předlo a tkalo a viděli mnoho fotek ze starých dob a to vše zadarmo a ještě se nám pán pořád omlouval. Tak jsme mu aspoň udělali kšeft v obchodě a koupili si ptáčka zpěváčka.

Další zastávku jsme měli v Kylemore Abbey, kde se nacházel nádherný park, zahrady, hrad, kostel a mauzoleum. Netušili jsme, že je to tak turisticky atraktivní místo, všude samí Francouzi, ale důvod jsme nezjistili. Kromě turistů nás otravovali i mušky, které nás doprovázeli na každém kroku.

No a další zastávka byl vrchol výpravy a to doslova. Jeli jsme do národního Connemarského parku a tam vylezli

na 445 m vysokou horu Diamond Hill. Z dálky se zdála strašně vysoká a nepřístupná, ale nakonec výstup nebyl tak strmý, jak jsem si myslela. A ten výhled. Poté už jsme frčeli na pláž, která je přístupná jen při odlivu a můžete na ní dokonce vjet autem a přemístit se na ostrůvek. Za přilivu je celá pod vodou. My měli to štěstí, že byl zrovna odliv a já se mohla podruhé vyřádit jako řidič.  Ještě nikdy jsme ani jeden neřídili na pláži a jelikož provoz tam byl dost malý, tak jsme si to patřičně užili. Pája si tam i zasmykoval a pak mě donutil ještě chvíli řídit na opravdové silnici, která byla tak akorát úzká pro jedno a půl auta. Po kilometru jsem to zabalila, že pro dnešek už bylo zábavy dost. Ale ani mi nepřišlo, že řídím vlevo, protože ta cesta byla tak úzká, že si to člověk ani neuvědomoval. Ještě jsme si prohlédli jeden osamělý hrad a místo, kde přistáli piloti po prvním úspěšném transatlantickém letu bez mezipřistání a mazali na večeři do Clifdenu a pak směr Dublin, kam jsme dorazili pozdě v noci.

Ještě vám musím popsat příhodu, jak Pája kupoval fish and chips (rybu s hranolkama) za poloviční cenu. Pája zjistil, že je den fish and chips a všude můžete koupit tuto tradiční pochoutku za poloviční cenu. Tak se vydal do jednoho známého obchodu, ale byla tam tak dlouhá fronta, že to vzdal a našel jiný méně frekventovaný obchod. Poté co již čekal poměrně dlouhou dobu a měl na zmíněné jídlo děsně velkou chuť zjistil, že v tomto obchodě ho prodávají za plnou cenu. Když už ale tak dlouho čekal a chuť byla stále větší a větší, rozhodl se, že to koupí. Tady dávají na rybu ocet (ale je to dobré), a bohužel tady mu dali octa poněkud více, takže mu to celé teklo po papíře, když odcházel z obchodu. Rozhodl se tedy, že to nebude dávat do brašny, ale vezme jen tak do ruky. Samozřejmě byl nakupovat na kole, protože je to jeho nejoblíbenější dopravní prostředek. Takže si vzal fish and chips do jedné ruky a druhou rukou řídil. Když už pak sjížděl naší ulicí dolů z kopce domů, musel hodně brzdit, protože jeho brzdy moc nefungovaly a podařilo se mu ztratit jeden balíček na silnici. Naštěstí se to nerozbalilo, a tak si Pája myslel, že to sebere a dotáhne konečně domů, ale nezadařilo se. Jedno auto právě jelo kolem a balíček rozmasakrovalo. Takže nakonec Pája dotáhnul domů jeden balíček fish and chips místo za poloviční cenu, tak za cenu dvojnásobnou. A to se vyplatí .

Přikládám ještě video s mým řidičským uměním na pláži:

http://jandic.com/download.php?fname=.%2F_download%2FIrsko%2FAdelka_ridi.MOV

Do blogu jsem vložila jen pár fotek, víc jich můžete najít v již pro vás známé galerii: http://www.jandic.com/galerie.php?dirname=2010