O prodlouženém víkendu v říjnu (týden před Halloweenem, který se slaví 31. října) jsme vyrazili do hrabství Cork na tři dny. Soustředili jsme se hlavně na přírodu, protože nám to počasí ještě dovolovalo. Další výletování už budeme muset trochu omezit vzhledem k blížící se zimě a když už někam vyrazíme, tak spíše do měst, budov a hradů.

P1090297

Jako první jsme zvolili zastávku ve městě Kinsale, kde jsme si prohlédli opravdu pěknou pevnost Charles’s Fort. Bylo nádherné slunečné počasí. Pevnost je opravdu velká, uvnitř je systém kasáren, ochranných hradeb a bašt a byla postavena v 17. století. Dočetli jsme se tam velice smutný příběh a zároveň pověst o bílé paní. Dcera jednoho vysoce postaveného důstojníka se vdávala za jednoho z vojáků. Po svatbě chtěl ženich natrhat pro nevěstu nádherné květy, které byly nedaleko pevnosti. Nechtělo se mu pro ně ale lézt, a tak řekl jednomu vojákovi na stráži, aby mu pro ně zašel. Ten nebyl proti, ale protože měl zrovna službu, tak mu řekl, že musí místo něj na chvíli na stráž. Otec nevěsty se procházel zrovna po kasárnách a uviděl spícího vojáka na stráži (jednalo se o jeho zetě, který byl unavený a na stráži hned usnul). Jakmile ho ale otec nevěsty uviděl (samozřejmě nevěděl, že je to jeho zeť) a zjistil že spí ve službě, zastřelil ho. To byl klasický trest v té době pro takovéto prohřešky. Když pak vyšlo najevo, koho vlastně zastřelil, manželka zastřeleného vojáka, která byla ještě ve svatebních šatech, skočila z hradeb pevnosti a od té doby tam prý straší bílá paní.

P1090338

Po prohlídce města Kinsale a ochutnávce rybí polévky jsme si zajeli do opatství v Timoleague. Viděli jsme tam dokonce i právě oddaný pár, který tam pořizoval svatební fotky. Přijeli v takové staré rachotině, asi nějaký vzácný veterán a bouchali tam v autě šampaňským a nevěsta se cpala jahodami.

Dále se naše cesta stočila na hledání kamenů v kruhu. Na mapě sice značené byly, ale když jsme je našly, nedalo se k nim nijak dostat, protože byly za plotem a na soukromém pozemku. Zklamaně jsme pokračovali k dalším kamenům v kruhu, ale tentokrát turisticky známých: Dromeg Stone Circle. P1090356 Tam jsme se dočetli, jak byli naši předkové chytří. Měli tam studánku a blízko ní vybudovali jámu, do které ze studánky nanosili vodu, vhodili do ní rozpálené kameny a voda se tak začala vařit. Poté tam vhodili maso a to se jim uvařilo, protože voda zůstala horká ještě asi 3 hodiny.

Než se setmělo dojeli jsme ještě do vesničky Castletownshend, kde jsme se mohli projet unikátní křižovatkou, kde uprostřed silnice je strom a můžete ho objet kterou stranou chcete. Pak už jsme pospíchali do hostelu. Pája ho vybral záměrně. Před rokem tam totiž byl s jeho rodiči a byl v naprosto hrozném stavu zrovna v rekonstrukci. Na internetu se Pája dozvěděl, že rekonstrukce byla dokončena, tak se tam chtěl podívat, jak se to tam zlepšilo. NEZLEPŠILO SE TO TAM VŮBEC! Bylo to stejné, ale na rozdíl od předchozí návštěvy tam tekla voda (z vodovodu). Pokoj byl hnusný, špinavý, o sprchách se radši ani nezmiňuji. Ještě k tomu tam byla dost početná hlučná skupina, takže jsme měli dost neklidnou noc. Pořád tam někdo chodil kolem našich dveří a hlasitě tam diskutovali. Třikrát nám chtěl někdo vlézt do pokoje, ale pro jistotu jsme měli zamčeno. Ráno jsme našli autíčko celé zmrzlé, ale nijak ho to nezaskočilo, v pohodě nastartovalo a rychle rozmrzlo.

P1090414

Ráno jsme vyrazili k jezeru Hyne, které je slané. Je totiž spojeno úzkým kanálem s oceánem. Chtěli jsme si tam dát romantickou snídani, protože z hostelu jsme hned po probuzení utekli, ale nebylo nám to dopřáno. Objevili se tam totiž lidé z našeho hostelu a připravovali se na obeplutí jezera na kánoích. Tak jsme pokračovali do města Baltimore, kde jsme se nalodili na trajekt a jeli na ostrov Clear. Na ostrově není sice nic zvláštního, ale je tam krásná příroda a ticho, naprosto odlehlý kraj. Ticho bylo občas přerušeno neuvěřitelně hlučnými auty místních obyvatel, které byly všechny do jednoho v dezolátním stavu. Ostrov vypadal jak domov důchodců pro vysloužilá auta.

Po návratu na pevninu jsme jeli na poloostrov Mizen Head, kde jsme měli zamluvené ubytování v Bed & Breakfast. Zastavili jsme se ještě na hoře Mount GabrielP1090449. Původně jsme ji chtěli vyšlapat pěšky, ale z nedostatku času jsme vyjeli až nahoru autem. Nahoře byly dva přístroje na monitorování letadel a nádherný výhled. Pak už jsme se jen jeli ubytovat. Pokoj jsme měli hezký, paní trochu neochotnou, aby nám udělala brzy snídani, protože jsme chtěli brzy vyrazit, ale jinak to šlo. V pokoji byla děsná zima, tak jsme se tam choulili pod tenkým prostěradlem a dekou a já v noci ještě ze skříně vyhrabala další.

Poslední den výletování jsme objeli celý poloostrov a podívali se na nejjižnější (Brow Head) a nejjihozápadnější bod Irska. Cestou na další poloostrov Sheep’s Head jsem si i zařídila. Na tomto poloostrově jsme si vyšli na delší procházku. Počasí se nám toho dne poněkud zhoršilo, a tak jsme nasadili plnou polní: čepice, rukavice, šályP1090482 a zimní bundy. Cestou k majáku jsme potkali stádo krav a protože jsme se trochu báli, raději jsme je obešli. Zpátky jsme zvolili cestu delší a méně schůdnou, takže jsme za chvíli odhazovali postupně různé kusy šatstva, jak jsme se zahřáli. Šli jsme stále po šipkách a v jednom úseku, z mě neznámého důvodu, se Pája rozhodl, že cesta vede nahoru po miniaturní pešině. Nepomohly mé argumenty, že tu není žádný ukazatel, a tak jsme se brodili vysokou travou, až jsme po chvíli narazili opět na naší cestu a Pája tak mohl snadno vidět, kde původní cesta vedla a ne jeho slavná verze. Samozřejmě to chtěl zachránit tím, že to byla zkratka, typická jeho výmluva, ale všem, tedy mně, bylo jasné, kde je pravda.

Posledním bodem naší výpravy byl Bantry House. P1090514 Jednalo se o podobnou budovu jako jsou v Čechách zámky. Byly tam nádherné zahrady s prapodivnou výzdobou moderního umění v jedné části, ale s nádherným výhledem na oceán a klasickými zahradami na straně druhé. I vevnitř se nám moc líbilo. Dali nám spousty čtení, ale my jsme to nečetli, protože to byl jen popis jednotlivých předmětů. My jsme raději okukovali a bylo to krásné. Dokonce tam měli nádherný domeček ve zmenšené velikosti pro holčičky.

Cestou do Dublinu jsme se ještě zastavili u jezera Guagane Barra, kde jsme si prohlédli kostelík.

O týden později jsme vyrazili pouze na jednodenní výlet do města Mullingar a jeho okolí. Bylo krásné počasí a naprosto skvělá organizace výletu (vše jsem naplánovala já).

Mullingar jsme si pamatovali z jednoho našeho bloudění, tak jsme si ho chtěli pořádně prohlédnout. Kromě jedné moderní katedrály v něm ale nic k vidění nebylo, tak jsme vyjeli směrem k P1090561Belvedere House s nádhernými zahradami. Nejdříve jsme vyrazili na prohlídku  zahrad. Byly opravdu veliké a rozhodně zajímavé. Na každém kroku jste mohli potkat různé potvůrky vytesané z kamene, nádhernou pohádkovou zahrádku s mořskou vílou, světýlky a houpačkou, bylinkovou zahrádku, domeček ve větvích (kam jsme samozřejmě vylezli) a tři kamenné stavby. Jedna z nich byla zeď žárlivosti, kterou nechal postavit majitel Belvedere House Robert Rochfort, aby se nemusel dívat na hezčí a luxusnější sídlo svého bratra. Mimochodem svého dalšího bratra nechal zavřít do vězení kvůli údajnému poměru s jeho ženou a vlastní ženu za to uvěznil na 30 let v jednom ze svých domů. Byla osvobozena až po jeho smrti. Další dvě stavby byly gotický oblouk a místo, kam majitel zámku chodil na piknik. Belvedere House se nacházel u jezera, čímž celé zahrady ještě více zkrásněly. P1090563b Také jsme tam objevili ledový sklep, kde skladovali v minulosti led. V zimě ho nasekali v blízkém jezeru a uskladnili v této díře a v létě pak využívali ke chlazení potravin. Jo to ještě byly časy, kdy v Irsku mrzlo.

Obrázek vlevo jsem vkládám účelově, protože je to nádherná ukázka, jaký je Pája skvělý fotograf. Fotka se nám moc líbí a připadá nám kouzelná. Vznikla vlastně náhodou, protože po stažení fotek do počítače jsem fotky procházela a obracela správným směrem a tuto jsem intuitivně obrátila opačným směrem než všechny ostatní. Zdálo se mi na ní něco zvláštního, ale zároveň mi připadala hodně povedená. Při bližším pohledu jsem zjistila, že je vzhůru nohama, ale tak se nám s Pájou zalíbila, že si našla místo v našem albu. Originál je ve fotogalerii, takže je můžete porovnat. Nahoře je vidět odlesk ve vodě a v dolní části je zahrada.

P1090571

P1090588

 

 

 

 

 

 

Z Belevedere House jsme pokračovali do distilerie Kilbeggan, kde jsme si prohlédli veškeré prostory i vybavení výrobny whiskey. Byli jsme tam naprosto sami, takže se nám tam nikdo nepletl a všechno jsme si mohli v klidu prohlédnout. Dostali jsme k tomu podrobně napsaného průvodce, takže jsme teď úplní odborníci.

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ: Jelikož se náš život v Irsku pomalu ale jistě ustálil a stal se z toho už běžný život, končím s psaním tohoto blogu o životě v Irsku. Fotogalerie samozřejmě zůstává, takže nezůstanete ochuzeni o naše výlety a zážitky v nich spolu s fotografiemi, ke kterým budeme dávat delší popisky. Doufám, že se vám blog líbil a že zůstanete věrní čtenáři naší fotogalerie. Zdraví z Irska Áďa a Pája……

Jak naznačuje titulek v nadpisu, hlavní událostí uplynulých týdnů se stalo to, že Pája se odhodlal poprvé v životě navštívit se mnou jógu. Musím přiznat, že mu to docela šlo, je docela ohebný. Nalákala jsem ještě svoji kamarádku z jazykovky Claudii, která také nikdy předtím jógu necvičila, ale vždycky chtěla. Šli jsme v sobotu o tomto víkendu a já vybrala level 1-2 s učitelkou, kterou jsem ještě neznala. Ta nám teda dala. Ještě dnes večer se nemůžeme pořádně ohnout, bolí nás zádové svalstvo, ale Pája říkal, že by tam klidně šel znova. To já se budu této učitelce vyhýbat zatím obloukem, protože na to její cvičení zatím nemám svalovou vybavenost. Ale dobrá zkušenost to byla. Doufám, že mě zítra ve škole Claudia nepošle k šípku. Slíbila, že se mnou bude chodit pravidelně a já bych tak měla parťáka, tedy jen do půlky prosince, kdy se vrací zpátky domů do Itálie.

Ve škole jsme měli jednu soutěž, napsat esej na téma: Den, který změnil můj život. Tak jsem samozřejmě napsala kratičké pojednání o Pájovi a představte si, že má esej nevyhrála. A to jsem tam napsala, jak je božský :-) . Ale nevadí, Pájovi se aspoň při lehké úpravě mé eseje zvedlo sebevědomí. Ne, že by to bylo potřeba, má ho veliké až až, ale i tak mu to polichotilo.

V bytě nám nainstalovali nový intercom, takže teď, když by k nám někdo přišel, může se na nás dozvonit už u brány a můžeme mu otevřít. To samé je i u vchodových dveří, to znamená, že už tady v Irsku konečně zavedli i zvonky u dveří, to je ale vynález.

S prací to zatím vypadá tak, že životopisy posílám stále, ale už s menším nadšením, protože se mi dosud nikdo neozval. Ve škole nám ale nabídli od listopadu, nebylo specifikováno od kterého data, že bychom mohli spolupracovat se školou v rámci internship. Byla by to práce u nich v kanceláři, zadávat data do počítače, zvedat telefony, vítat nové studenty a tak. Práce by byla neplacená, je to pomoc, jak získat praxi v práci v kanceláři, ale poskytli by nám nějaké volné hodiny ve škole. Je to mnohem zajímavější práce než třeba dělat bagety či být v kopírovacím centru, protože se člověk více zapojí do pracovního procesu, bude muset hodně mluvit, získá praxi v kanceláři. Ale nevím, jak to nakonec dopadne, protože o to byl ve škole dost velký zájem.

Minulý týden přijela zase moje kamarádka Hafsa, takže jsem měla o zábavu postaráno. Její angličtina se hodně zlepšila, protože se kamarádí (nebo chodí, je to těžké specifikovat, je to něco mezi tím) s jedním Irem a mluví spolu často po skypu. Takže svůj týden v Dublinu dělila mezi mne a jeho. S Hafsou jsem byla v jedné galerii, nejsem galeriový typ, ale byla to paráda. Obrazy i povídání o autorovi mě vyloženě nadchlo. Také jsme spolu zašly do neuvěřitelně nudného muzea, bylo to o historii Irska a Dublinu, ale šíleně nás přehltili informacemi. Také jsme si zacvičily jógu a zašly si do neuvěřitelně drahé restaurace, kterou Hafse doporučila její sestra. To, že je tak luxusní, jsme však zjistily, až když jsme do ní vstoupily a naše kabáty nám již byly odneseny neznámo kam. Takže jsme si dala každá obědové menu, 2 chody za 30 euro, a mazaly pryč. Popravdě to tam bylo ale neuvěřitelné. Obsluha bezvadná a jídlo také. Ochutnaly jsme tam dýňovou polévku se špenátovými noky a lepší polévku jsem v životě ještě nejedla. Byla to super zkušenost, ale za ty prachy určitě nestála. Příště si člověk musí pořádně prohlédnout, kam to vlastně leze.

S Pájou jsme v uplynulých dnech navštívili jedno výjimečné představení v divadle: Sněhurka na ledě. Bylo to v klasickém divadle, ale místo pódia bylo kluziště. Hostovali zde krasobruslaři z Ruska a bylo tam i trocha akrobacie ve vzduchu. Moc se nám to líbilo, jen kdyby kolem nás všude neposkakovala zlobivá děcka, která šustila pytlíkama, řvala a dělala všechno proto, aby nám to znepříjemnila. O přestávce jsme se museli prodírat hordami odpadků, které na zemi zanechaly nejen děti, ale i dospělí. Je to opravdu nechutné, ale už jsem byla zvyklá z divadla, které jsme navštívili loni, takže mě to nepřekvapilo. Jako slušně vychovaný člověk jsem chtěla krabici od popcornu vyhodit do koše, ale v celém divadle jsme ani jeden nenašli. Asi to Irové považují za zbytečnost. Tak jsem musela až ven před divadlo, kde jsem jeden objevila. Mimochodem četli jste správně, v divadle opravdu prodávají popcorn, a to si tam chtěl Pája vzít oblek, než jsem mu to rozmluvila :-) .

Na Halloween jsme si koupili dýni a Pája ji celou vydlabal a upekli jsme dva dýňové koláče. Strávili jsme tím celé odpoledne, ale vyplatilo se. Byly docela dobré, pro mě trochu moc patlavé, ale jinak to šlo. Pájovi chutnaly moc. Dokonce i ten, ke kterému měl udělat těsto, ale protože nevěděl, jak vypadá špetka soli, skončilo těsto trochu přesolené, no popravdě trochu víc, ale náplň z dýně to značně přebyla.

Abych nezapomněla, chodím už do advanced, což je skupina pokročilých a nejvyšší, kterou moje jazykovka nabízí. Učitel mi říkal, že bych to tam měla zkusit, tak jsem šla. Jsem tam samozřejmě nejhorší a všichni mluví lépe než já, ale mám tak dobrou motivaci se co nejrychleji zlepšit.

Jinak čtecí mánie nás ještě nepřešla, tak teď dost času trávíme čtením. Já jsem četla knížky na výuku angličtiny, to znamená, že někdo přepíše známou knihu jednoduššími slovy a děj poněkud zkrátí. Už jsem se dopracovala k poslednímu levelu, který vydávají a četlo se mi to docela pěkně, tak teď začnu číst úplně normální knížky v angličtině a uvidíme, jak to půjde. Jednu mám od Páji, je o životě v Irsku a druhou jsem dostala od kolegů v České pojišťovně, je to od Dana Browna Ztracený symbol.

Tento příspěvek takto ukončím, ale vyprávění navazuje hned v dalším díle, kde popíšu dva naše víkendové výlety.

Zdravím všechny čtenáře. Tentokrát to bude trochu změna, protože nebude žádné povídání o Irsku, ale o Barceloně. Vyrazili jsme brzy a to v sobotu ráno minulý víkend. Zvoník budil už ve čtyři ráno, ale trvalo nám dlouho, než jsme přemluvili naše těla fungovat a vypakovat se zavčas z bytu. Na letiště jsme jeli autem a nechali ho tam zaparkované, protože je to mnohem rychlejší a dokonce i levnější. Takhle ráno nejezdíme moc často, a tak nám nedocvaklo, že tam bude taková spousta lidí. Zácpy byly úplně všude, před letištěm, v letištní hale, chvílemi jsme měli strach, jestli vůbec stihneme letadlo. Ale měli to tam dobře zorganizované a šlo to docela rychle. Do Barcelony jsme přiletěli na čas a měla nás tam čekat Cristina se sestrou. Spletla si ale terminál, a tak jsme tam byli opuštění a nevěděli, zda na nás náhodou nezapomněla. Ale po chvilce dorazila, celá smutná, že nesnáší, když chodí pozdě. Bylo to poprvé, co řídila auto do Barcelony a byla z toho trochu vystresovaná. Seznámili jsme se s její sestrou Annou, která také hovořila anglicky. To byl ale poslední člen rodiny Cristiny, který mluvil anglicky :-) .

P1090102 Autem jsme se dostali do centra Barcelony, kde jsme asi půl hodiny hledali volné parkovací místo, kde by se nemuselo platit. A pak už jsme se vydali na výpravu po Barceloně pěšky. Viděli jsme ohromný pomník Kryštofa Kolumba, o kterém si Španělé myslí, že je Španěl a Italové, že je Ital. Ve Wikipedii jsem našla, že byl Ital :-) . Prošli jsme krásná náměstí s fontánou, viděli pěkné baráčky a šli jsme ulicí plnou živých soch jako je v Dublinu. Také jsme se podívali na místní trhy, naprosto narvané, všude bylo vystaveno tolik nádherného čerstvého a barevného ovoce, zeleniny, houbiček, sladkostí atd. Lákalo to ke koupi všeho, ale nakonec jsme zůstali jen u ovocného salátu.

P1090151 Dostali jsme se k nádherné katedrále, kde jsme zjistili, jak je bezva mít sebou španělsky hovořící obyvatele. Holky se zeptaly hlídače u katedrály, jestli se tam dá jít podívat zdarma a on řekl, že se platí jen mezi 13 a 17 hod, a pak už ne. Tak jsme návštěvu odložili a šli si dát první pravé španělské jídlo Tapas. Jsou to takové malé mističky s různými dobrůtkami. Pochutnali jsme si a Pája dokonce požádal o účet španělsky.

Po pozdním obědě jsme se rozhodli navštívit park Güell, který byl projektem slavného architekta Gaudího, kterého všichni Barcelóňané P1090142 považují téměř za svatého. Je symbolem tohoto města a jeho budovy jsou všude a jsou nejnavštěvovanější. Park byl opravdu nádherný, plný zajímavostí, ani nevím, jak bych to popsala, ale fotky ve fotogalerii mluví sami za sebe. Byl tam i nádherný výhled na město.

Už nás začínaly pomalu bolet nožičky, ale protože jsme odolní, chtěli jsme ještě vidět prý překrásnou fontánu, která vždy v sedm hodin večer se zapne a rozsvítí se barevná světla a hraje k tomu hudba. My jsme bohužel o tuto událost přišli, protože byla rozbitá, ale plno lidí tuto skutečnosti nezjistilo a čekali tam a čekali a jestli neumřeli, čekají tam dodnes. Vyšlápli jsme si tedy aspoň schody k Národnímu muzeu a pokochali se vyhlídkou na fontánu a dále nás Pája zavedl k Olympijskému stadionu. Dovnitř jsme se sice podívat nemohli, ale byl to zvláštní pocit, vědět, že tu před pár lety bylo tak strašně živo a teď je tam liduprázdno. Cristina byla moc šťastná, že jsme přijeli, protože sice bydlí od Barcelony jen 30 km a studovala tam na vysoké, ale moc Barcelonu nezná. Tedy zná různé uličky a Barcelonu zvenku, ale do mnoha budov, kde jsme spolu byli, se ještě nedostala. Znáte to, když máte něco nedaleko, říkáte si, že máte vždycky čas tam zajít, ale nakonec jedete někam do zahraničí a to co máte pod nosem nevidíte. Taky se těším až přijede Cristina do Čech, protože se konečně podívám všude po Praze, taky ji totiž moc neznám.

P1090175 Pak už jsme se nalodili do Saxíku, Cristina má totiž stejné auto jako my, Citroen Saxo, jen je třídveřový, jiné barvy, starší a trochu potlučenější. Dorazili jsme do města Mataró, kde nás Cristina ubytovala ve svém pokoji. Cítili jsme se tam jako v hotelu. Dům byl krásný a prostorný. Po otevření dveří jsme viděli chodbu s ohromným schodištěm, které vedlo do obytné části domu, protože v přízemí měli jen obrovskou garáž pro všechno možné i cvičící přístroje a ubytování pro Nan, což byl neuvěřitelně živý a kamarádský psík kokršpaněl. Schodiště pak vedlo doprostřed chodby v prvním patře a kolem dokola byly dveře do různých pokojů. Z jednoho balkónu měli výhled na moře, prostě paráda. Hned jak jsme přišli, tak se nás ujala Cristinina maminka a pořád nám něco povídala, i když jí Cristina vysvětlovala, že nerozumíme ani slovo. Nabídla nám králíka, sladké brambory, tousty, typické druhy salámů, všechno, co zrovna měla navařeno. Maminka je v důchodu a pořád prý vaří.

Den byl hrozně teplý a dusný, a tak přišla v noci pořádná bouřka s hromy, blesky a slejvákem. Já jsem strašně špatně spala, ale Pájovi to bylo jedno. Ráno jsme se šli podívat po městě Mataró, kde jsme si chtěli jít zaplavat. Ale po noční bouřce bylo moře pořádně rozbouřené a špinavé, a tak jsme to vzdali. Během procházky nám zase začalo pršet, viděli jsme park, jehož povrch byl pokryt pískem a ochutnali horkou čokoládu a cukroví, které tu tradičně jedí po celý den ke kávě. Když už nás déšť přestal bavit, čekal nás rodinný oběd. Sešli se tam maminka Cristiny, Cristina a její tři sestry Anna, Rosa a Margarita, dále přítel Margarity a my dva s Pájou. Všichni tam brebentili španělsky, Pája poslouchal, aby něco pochytil a já jsem tak byla odkázána sama na sebe. Jako předkrm jsme měli bramborový salát a salámky, byl docela dobrý, ale musela jsem dávat pozor, abych nezbaštila olivu. Hlavní chod byla rybička, mňam, ale bohužel nevíme druh, neboť nám to Crisitina nedokázala přeložit. Pak ještě dezert – ovoce a koláč.

P1090197 Napapaní jsme jeli opět autem do Barcelony, tentokrát o jednoho člena navíc – s Margaritou. Naším cílem byla slavná katedrála La Sagrada Família. Je to opět stavba od Gandího a myslím, že už ji staví přes 120 let, je to totiž děsně náročné. Prý jim to tak ještě 30 dalších let bude trvat. Na jednu stranu je to úchvatné dílo a motivy přírody jsou opravdu ojedinělé (trochu dětinské), ale nechápu, že se někomu chce věnovat tomu tolik času. Je pravda, že něco takového asi nikde jinde neuvidíte. Bohužel kvůli noční bouřce byly zavřené věže a nemohli jsme si tedy užít super výhled.

Po prohlídce jsme se sešli s Pájovou kamarádkou Laurou a P1090213jejím přítelem.  Nastaly trochu komunikační šumy, protože se s Pájou spolu domlouvali asi třikrát po telefonu a pořád ne a ne to klapnout. Nakonec už oba stáli u katedrály, ale Pája popletl strany jako vždycky a řekl jí, že má jít doprava, ale myslel doleva. Nakonec vše dobře dopadlo a my tak mohli všichni společně vyrazit k přístavu a chodit další nekonečné hodiny po Barceloně a čekat než všichni dostanou hlad, což se nakonec kolem deváté večer podařilo :-) . Jídlo bylo bezvadné, Pája si dal kachnu a já plněnou cuketu. Utahaní jsme dorazili do Mataró a všichni usnuli spravedlivým spánkem.

V pondělí jsme jeli do Barcelony vlakem a první zastávkou byl dům od Gaudího Casa Batlló. Skutečně stálo za to jít dovnitř, protože všechno tam vypadá úplně jinak než je člověk zvyklý. Dům byl stavěn na objednávku a byl skutečně v minulosti obýván. Střecha je opravdu unikátní,P1090252 hlavně jak Gaudí zakryl komíny perfektní výzdobou. Dostali jsme jako průvodce sluchátka, kde jsme si zvolili angličtinu a ke každé místnosti jsme si mohli pustit příslušný komentář.

Pajík nám ukázal jeden parčík, kde zrekonstruovali starou římskou cestu a jsou tam vystaveny nějaké kameny, snad hroby. Potřebovali jsme trochu ulevit nožičkám, a tak jsme si zašli do jedné restaurace na menší oběd, která byla vyzdobena starými obrazy. Obsluha tam poněkud vázla, ale aspoň jsme se mohli pobavit jednou paní, která tam pracovala. Byla poněkud nervóza a nedařilo se jí organizovat přicházející hosty. My jsme problém neměli, protože jsme byli v části, kde se podávalo jen něco malého k zakousnutí, ale většina lidí mířila do P1090272 restaurace na velký oběd. Jelikož měli plno, bylo nutné vyčkat u dveří, než si pro ně paní přijde a uvede hosty do restaurace. Jelikož to ale nikde nebylo napsáno a nikdo to tedy nemohl vědět, vždy někdo vstoupil dovnitř a paní ho za pár vteřin či minut dost ostře vyrazila ven a nechala je čekat přede dveřmi, dokud pro ně zase nepřišla. To se stalo hodně krát a nakonec ztratila trpělivost a dveře od restaurace zamknula. Když ale někdo z restaurace chtěl jít ven, musel si odemknout a opět se tam nahrnuly další davy lidí. A tak to šlo pořád dokola a my se tomu museli strašně smát. Paní na nás občas vrhla vražedný pohled a nakonec Pajíkovi, který byl asi nejvíc vysmátý, španělsky důrazně řekla, ať ty lidi nepouští dovnitř a neodemyká dveře. Chudák Pája v tom byl nevinně.

Posilněni  jsme se šli podívat do již zmíněné katedrály, ale moc jsme si to tam neužili, protože nás za chvíli vyhnali, že zavírají. Rozsvítili jsme si tam pár elektrických  svíček vhozením 10 centů za každou z nich. Ať žije moderní doba, kam se hrabou zápalky. Pak jsme se chtěli svézt lanovkou na jednu horu, či spíše kopec, a pokochat se tam výhledem, ale opět jsme zůstali zklamaní, protože lanovka byla uzavřena tentokráte zase kvůli větru. Tak jsme se rozhodli, že se raději na to najíme a zkusíme pravou Paellu. Pak už jsme se jen dokodrcali autobusem na letiště, kde jsme strávili podstatnou část večera, protože letadlo mělo hodinu zpoždění. Šli jsme obhlídnout jediný otevřený obchod, co tam byl, odlétali jsme poněkud pozdě a všechno měli hezky pozavírané. Zjistili jsme, že tam mají spousty alkoholu a vín, a tak jsme si koupili flašku vína a sangrii, kterou jsme ochutnali pár hodin před tím, a moc nám chutnala. Pájovi svítila očíčka, když viděl cenu vín a chtěl koupit aspoň čtyři flašky, ale nakonec zmoudřel a skončili jsme jen u dvou. Báli jsme se, že nenajdeme žádný obchod s vodou, ale sangria to jistila. Nakonec jsme vodu našli a dokonce i něco malého k jídlu.

Do Dublinu jsme dorazili v jednu ráno a jelikož jsme si zapomněli zapamatovat označení naší řady, kde jsme parkovali, mysleli jsme, že tam budeme autíčko dlouho hledat. Ale nakonec jsme zaimprovizovali a vyšlo to napoprvé. Spinkat jsme šli v půl třetí a po třech dnech plných zážitků v Barceloně, únavné cestě domů a krátkého spánku, se nám ráno vůbec nechtělo vstávat. Nakonec to dopadlo tak, že já jsem nešla do školy a pořádně se vyspala a Pája přišel do práce později než obvykle. Sečteno a podtrženo, bylo to nádherné a doufám, že se tam ještě podíváme a užijeme si všech pozavíraných zážitků. Nejlepší čas je prý červen, tak uvidíme…

Ke konci září nás čekala velká událost. Na 5 dní přijeli na návštěvu moji rodiče. Dovolenou v cizině si oba moc zasloužili, protože nikde už dlouho nebyli. Jelikož mamka v Irsku nikdy nebyla a taťka tu sice rok pracoval, ale moc toho neprocestoval, rozhodli jsme se je tu pořádně provést. Vyzvedla jsem je odpoledne na letišti a jeli jsme dvoupatrovým busíkem domů. Jelikož toho ale předchozí noc doma moc nenaspali, byli děsně unavení, a tak jsme zbytek dne strávili doma. Já jsem šla večer do divadla se školou, a tak přijela druhá hlídací směna – Pája. Ten se dokonale ujal role hostitele a připravil pro rodiče večeři a upekl perníček. Moje mamka z toho byla v šoku a myslela, že Pája dělá perník z nějaké směsi, ale on měl recept od maminky a moje mamka si ho hned vyžádala. Ohledně divadelního představení musím říct, že nic moc. Byla to spíš taková hra, kterou si můžou hrát lidé u táboráku. Na podiu bylo asi 12 lidí různých národností a byli rozděleni na 2 družstva a soutěžili. Byli tam různé scénky o tom, proč jsou v Irsku, scénky hádání se mezi sebou v různých jazycích, vědomostní soutěže, zpívání apod. Občas to bylo trochu zábavné, ale poměrně o ničem. Dobré bylo to, že tam mluvili především cizinci, a tak bylo dobře rozumět. Začátek celé akce byl nejvtipnější. Měli jsme se sejít před školou, bylo nás asi 5 a čekali jsme a čekali, ale nikdo ve škole, kdo by o divadle věděl, nebyl. Byli jsme trošku zmatení, ale museli jsme čekat dál, protože jsme neměli lístky. Nakonec se přiřítil týpek, který jak jsme se později dozvěděla, je ředitelem školy. Táhlo z něj dost pivo a pořád se nám omlouval, a že bude za minutku zpátky. Čekali jsme po několik dalších minut než se konečně objevil i s lístky, které nemohl samozřejmě najít. Museli jsme spěchat, abychom nepřišli pozdě na představení. Po čase jsme se ale dostali do hospody, kde nás předal jinému učiteli a šel zase chlastat. Připojilo se k nám několik dalších spolužáků. Bohužel učitel nevěděl, kde divadlo je. Nejdřív jsme si mysleli, že si dělá srandu, ale když se na každém rohu ptal kolemjdoucích kudy dál, zjistili jsme, že to vtip nebyl. Nakonec jsme dorazili přesně na čas. Když jsme vstoupili do divadla, dostal každý pohárek vína a číslo a slovo. Ve hře se totiž losovala čísla, a tím bylo celé představení řízeno, tj. podle toho hráli různé scénky. Mé číslo vylosovali jako první, tak jsem řekla slovo napsané na papírku a představení mohlo začít.

P1080833

Další den jsem šla do školy a dala rodičům bojový úkol, že se sejdeme po mé škole v jednom parku. Rodiče to zvládli na jedničku, až na to, že byli zrovna uprostřed nakupovacího procesu, když jsem je našla. Provedla jsem je pak po centru města po všech známých památkách a později se k nám připojil i Pája, který se ale neuměl obléci a byla mu děsná zima, tak se zase od nás odpojil a šel domů a my pokračovali statečně dál. Večer jsme se pak jeli podívat na byty, kde taťka pracoval. Byly to takové skleněné králíkárny a vypadalo to děsně vylidněně. Šílené místo, vyhlídku tam lidé mají pouze do bytů druhých, kdyby tam někdo bydlel, tak tam můžete pozorovat lidi celý den, jak se pohybují po celém svém bytě, jelikož stěny byly všechny ze skla. Pája nám ukázal, kde pracuje, a pak jsme se ještě jeli podívat k moři k majáku. Bylo děsně větrno a již tma, ale prošli jsme se hezky po mole.

P1080853

V sobotu jsme vyrazili na celodenní výlet. První zastávkou bylo město Drogheda. Tam jsme obdivovali krásnou bránu, která nebyla v minulosti bránou a našli jsme i unikátní železniční most. Vyřádili jsme se v muzeu, kde pan průvodce trpělivě čekal než Pája našim přeloží po částech jeho výklad. Bylo to malé, ale zajímavé muzeum různého nářadí z minulosti. Taťka si zavzpomínal na časy na vojně, když viděl starou telefonní ústřednu. Malou výstavku měli ještě v nádherné věži.

P1080879

A pak už na nás čekala hrobka Knowth. Já už jsem s Pájou byla na Newgrange, nejznámější hrobce poblíž, tak jsme se rozhodli navštívit naopak největší hrobku. Bylo to fascinující místo, kde nás honili jak nadmuté kozy. Nejdřív povídání, a pak rychle prohlídnout a zase zpátky do autobusu, aby se mohli kochat další. Ale i tak jsme to tam celé oběhli.

Ještě jsme našim ukázali krásy Hill of Slane a Trimu. V Trimu jsme se skamarádili s nádhernou kobylkou, která chtěla ochutnat naše svačinky. Ale protože víme, že koníci salámky nejedí, dávali jsme jí travičku, P1080907kterou s chutí baštila. Pája mě učil, jak krmit koníky, protože jsem to ještě nikdy nedělala. Kobylka byla neuvěřitelně kamarádská, tak jsme jí dali i ohryzek a jedno celé jablíčko. Ta si pošmákla. Pak za námi šla podél ohrady až na konec jejího výběhu, tak si nás oblíbila. S pokračujícím dnem a blížící se tmou jsme konečně dorazili i do Maynoothu, kde taťka bydlel před pár lety. Moc se nám městečko zalíbilo, hlavně hrad,  tak jsme se rozhodli, že tam příští den zaskočíme za světla. Taťka nás tam provázel, jakoby odtud odešel včera. Má úžasnýho pamatováka na detaily. Jen ho zaskočilo obrovské Tesco, které tam stihli vybudovat za tu dobu, co tam nebyl. I nás zaskočilo, protože Maynooth je docela malé město.

P1080923 V neděli jsme si dali odpočinkový den, protože i když jsme rodiče postupně zocelovali, nechtěli jsme je úplně vyčerpat před posledním pondělním výletem do Glendalough. Takže jsme si hezky pospali a vyrazili do Maynoothu, kde jsme kromě hradu objevili i nádhernou univerzitu a procházeli se tam v parku, kolem katedrály a jezírka. Měli to tam nádherné, jen katedrálu zamknutou na deset západů, takže jsme nemohli nakouknout. V zahradách jsme tam honili jednoho zajíčka, protože jsme si ho chtěli vyfotit, ale on o to moc nestál.

P1080972

Rozhodli jsme se využít městskou dopravu a po návratu z Maynoothu do Dublinu jsme jeli autobusem na Howth. Čekala nás zajímavá procházka po pobřeží, k majáku a taky na jednu plážičku, kam mamka odmítla jít. Bylo to po schodech dolů z útesu, a pak zase nahoru. Ale taťka to zvládl. Procházka byla dlouhá a protože nám pořádně vyhládlo, zastavili jsme se v restauraci na proslulou rybí polévku chowder a fish and chips. Obsluhovala nás česká servírka, tak se naši cítili jako doma. Konečná cesta Dartem nás zavezla až domů, kde jsme všichni usnuli jak mimina.

P1080988

V pondělí nás čekaly nádherné toulky přírodou. Vyjeli jsme si do Glendalough a Pája vymyslel nejdelší trasu, co se tam dá zvolit, kolem dvanácti kilometrů. Vzali jsme to obhlídkou kolem dvou jezer. Viděli jsme dokonce záchrannou akci, kdy vrtulník vytahoval nějakého zraněného v místech, kam jsme měli v plánu vyšplhat. Zpočátku jsme šli po rovince a pohůdka, ale pak jsme se museli vyškrábat do velikého kopce. Pája našim sliboval, že pak už je to jen po rovince, ale trochu pozapomněl na ještě jeden kopec. Byl to opravdu P1090049 nádherný výhled na široké okolí, jen cesta dolů, a pak kolem jezera zpátky k autu byla nekonečná. Občas se tomu nedalo říkat ani cesta, ale aspoň to bylo dobrodružství. Viděli jsme tam i jeleny a srnky, prostě unikátní příroda a čerstvý vzduch nedaleko od Dublinu. Mamku ještě několik dní po návratu do Čech bolely nožky. Ale mamka i taťka vše zvládli a hrdinně jsme všichni došli ke stánku s občerstvením, kde jsme si dali kebab a zmrzlinku. Nakonec jsme se šli ještě podívat na válcovou věž a starou katedrálu, kde Pája našel úžasnou cestu přes plot s ostnatým drátem. Zpátky jsme už mohli jít nalezenou cestou a normální brankou.

Našim se u nás strašně moc líbilo, plno výletů, žádná práce a starali jsme se o ně jako o vlastní :-) . Vařili jsme jim s Pájou dobrůtky, které tady baštíme, třeba wrapy, hamburgery, quiche a samozřejmě pravou irskou vydatnou snídani.

Další víkend jsme zůstali v Dublinu a užili si Octoberfest. Je to německý festival s pořádnou baštou, pivem a hudbou. Byli jsme tam v sobotu i v neděli a dali si báječné klobásky, pečené koleno se zelím a bramborami, výborné kvasnicové pivečko a taky jsme ochutnali bramboráky, které byly strašně moc mastné a sladké doughnaty. V sobotu tam hráli takovou klasickou německou hudbu, něco jako česká dechovka, za chvíli nám to přišlo moc stejné, tak jsme šli domů, ale ještě si opodál na ulici zatancovali polku. Nevím proč, ale kolemjdoucí lidé na nás tak divně koukali, jako kdyby to snad ještě neviděli :-) . V neděli pak hráli spíše moderně. Bylo to v dokách, takže všude samá voda, prostě paráda. V neděli jsme dokonce domů jeli autíčkem s kamarády ze Slovenska, kteří nás svezli. Bylo nás šest na jedno auto, ale vmáčkli jsme se tam.

P1090081 Ten samý víkend se nám ještě podařilo jít na dvě akcičky, ale trochu jsme si připadali jako malé děti. Navštívili jsme totiž Waterways centrum, kde jsme se chtěli něco dozvědět o kanálech postavených tady v Irsku. Já jsem třeba nevěděla, že teoreticky se dá dostat ze severu Irska na jih přes vnitrozemí pomocí kanálů. Teoreticky proto, že jeden kanál je zasypaný a nejsou peníze to ho dokončit a ani zájem. Pán se nám omlouval, že výstava je určená spíše pro děti, ale že klidně můžeme jít dál. Tak jsme šli, o kanálech jsme se sice nic moc nedozvěděli, ale za to jsme si zajezdili na počítači s lodičkou ve zdymadlech, pak jsme museli s lodičkou troubit, když jsme viděli kachnu, aby stačila odlétnout, zahráli si několik her kvízu a pohráli si s plyšáky.

P1090089

Další akci pro děti jsme zažili v dublinském aquaparku. Mysleli jsme, že to bude třeba něco podobného jako v Liberci, ale bylo to mnohem a mnohem menší a všude jen samá mimina a děcka. Plavat se tam dalo jen v jedné takové řece a nebo v bazénu, který byl ale poněkud z ruky. Jediná zábava, kterou jsme si už jako bohužel dospělí mohli užívat, byly tři  tobogány. Na pirátskou loď by nás už nepustili a surfařská část byla poněkud o ničem. Tobogány byly ale skvělý. Hlavně ten, kde se jezdilo na nafukovacích kolech. Bohužel při první jízdě jsem neodhadla, jak vysoko musím zadek držet, abych se nepraštila, a tak při posledním skoku jsem si pěkně narazila kostrč. Pak už jsem jezdila opatrněji, ale protože jsem se nemohla do kruhu dostatečně položit, vždy jsem po posledním prudkém skoku skončila bez kruhu, ale bylo to bezva. Tobogán celý ve tmě byl taky super, celou dobu jen tma a obrovská rychlost. Po pár hodinách nás to už přestalo bavit a šli jsme na Octoberfest na sváču. I to zázemí v aquaparku bylo poněkud zvláštní. Neměli tam ani žádné sprchy, jen dvě přímo u bazénu, kde se člověk nemůže umýt mýdlem a ani bez plavek. Připadalo mi to tam poněkud předpotopní, na to že je to otevřeno jen několik let. Když by si chtěl člověk tam koupit něco k jídlu, musel by se převléct a jít do baru a nebo si koupit něco v automatu a sníst to tam mezi skříňkami. Nikde se tam nedalo sednout ani lehnout ani nic odložit. Už se těšíme do Čech na pořádný aquapark. Pája tam skoro prodřel plavky, tak mu musíme pořídit nové.

Zkusili jsme tento týden ještě jeden plavecký bazén poblíž, protože bychom chtěli chodit pravidelně plavat, ale mě se tam moc nelíbilo. Děsně moc lidí a hlavně ten bazén měl na jedné straně asi jen metr hloubku, která se pomalu, velmi pomalu zvětšovala a ve tři čtvrtě bazénu byl hups s hloubkou asi 2 metry. Strašně špatně se mi plavalo v té malé hloubce. Já nejsem žádný plavec, který má speciální techniku plavání, i když mě to Pája učí, a tak malá hloubka mi dělá problémy. Bojím se, že se někde praštím, a taky se mi to několikrát podařilo.

Tento týden jsem viděla plakát na představení na ledě a už máme lístky. Moc se těším, protože miluju krasobruslení a pohádky a toto je spojení obojího. Jedná se o Sněhurku a budou tam ruští krasobruslaři. V sobotu se chystáme do Barcelony a strávíme tam tři dny s mojí kamarádkou z jazykovky a budeme u ní taky bydlet. Dívali jsme se na internetu na teplotu moře a měla by být kolem 23 stupňů, tak si berem i plavky. Počasí sice nevypadá moc dobře, ale to nevadí, my si to užijeme i tak.

Ve škole máme soutěž: napsat esej na téma Den, který změnil můj život. Přemýšlím, že se zúčastním, protože takových dnů jsme ve svém životě zažila docela dost :-) . Taky jsem začala Pájovi občas číst pohádky na dobrou noc v angličtině. Je to pěkné cvičení v čtení a Pája mi opravuje výslovnost. Jen kdyby vydržel déle. Po pár minutách, někdy desítkách minut vždy usne jako špalek. A proč by taky ne, k tomu jsou přece pohádky dělané, aby uspávaly děti :-) .

Těším se na vás u příštího blogu, kde popíšu zážitky z Barcelony.

Po nádherné dovolené v Čechách a ve Skotsku se naše dny vrátily do starých kolejí. Pája se vrátil do té samé práce a já do nové školy. Potřebovala jsem změnu po tolika měsících v jedné školy. Bylo to už trochu moc stejné, někdy nudné, nelíbilo se mi chování ředitele v otázce mého přestupu do vyššího levelu, a tak jsem se rozhodla najít novou školičku. Je v něčem lepší a v něčem horší, takže pohoda. Je tam méně mluvení, což mi chybí a snažím se to nahrazovat tím, že mluvím se svými spolužáky o přestávce a po skončení školy a občas doma s Pájou. Chybí mi ale moji staří kamarádi, se kterými jsme si chodili večer někam sednout a pokecat. Skoro všichni jsou už doma a s některými udržuji písemný kontakt. Zatím jsem ve škole nenašla za ně náhradu. Jo bavím se s nimi, ale zatím to vypadá jen na scházení se ve třídě. Probíráme tam více gramatiky, kterou pak procvičujeme v reálných situací a učíme se tam toho opravdu hodně, což je dobré a připravujeme se i trochu na First Certificate, což je jedna mezinárodní zkouška z angličtiny.

Se školou jsme byla minulý týden ve voskovém muzeu a bylo to docela zajímavé a hezky zpracované. Pouze sochy z dnešní doby v poslední místnosti byli poněkud nepodařené a tzv. IQ park taky nic moc. Ale sochy z historie byly super a taky hororové oddělení. Zítra jdu zase se školou a tentokrát do divadla. Moc se těším. Přijedou mi sice moji rodiče, ale Pája slíbil, že se mi o ně postará, tak můžu jít. Už jsme naplánovali, kam je všude vezmeme, tak se všichni moc těšíme. Hlavně, aby byl v pohodě Míša (psík našich), chudák je na nich tak závislý, že mu bude děsně smutno, ale snad si brzy zvykne.

Prvních 14 dní v září jsme pravidelně chodili do jednoho centra, kde mají bazén, posilovnu a různé sportovní kurzy. Pája koupil výhodné vstupné, a tak jsme získali 8 vstupů pro každého za skvělou cenu, platnost vstupů byla jen do 15.9., a tak jsme museli chodit pravidelně. Moc se nám tam líbilo, chodili jsme plavat, do vířivky, do sauny, jezdili jsme na rotopedech ve vodě a taky jsme zašli do posilovny a Pája si taky zaboxoval. Teď už nepokračujeme, protože vstup je tam jinak dost drahý a musíte si zaplatit celý měsíc, nejde si zaplatit jen jeden vstup apod. Ale plavání se nám tak zalíbilo, že budeme asi pokračovat, ale někde jinde. Já jsem začala zase chodit na jógu a Pája chodí na Aikido. Trochu ho k tomu donutili, protože musí trénovat začátečníky po dobu jednoho měsíce.

Pája mě začal učit řídit autíčko. Jednu sobotu jsme vyrazili za Dublin na silnice, kde moc aut nejezdí a řídila jsem asi půl hoďky. Tentokrát se prý se mnou už ani nebál. No snažím se učit a zvyknout si na levou stranu, ale stejně jsem trochu vystrašená. Snad se to poddá. Ale v Dublinu v centru mě nikdo nikdy řídit neuvidí. Tam se bojím jezdit i na kole. Nestačím tam sledovat všechnu dopravu nalevo i napravo.

Za 14 dní se chystáme do Barcelony na 3 dny, kde uvidím svou kamarádku z jazykovky Cristinu. Bude náš průvodce, neboť žije v jedné vesnici poblíž. Dokonce nám nabídla, že nás ubytuje v domě, kde bydlí se svoji mamkou a mladší sestrou.

Posledních 14 dní jsem si začala hledat práci, zatím se poohlížím po chůvách a jednoduché administrativě. Odpověděla jsem asi na dvacítku inzerátů, ale zatím bez úspěchu. Ale to neva, třeba to jednou vyjde. Je to sice těžké, protože je tu dost vysoká nezaměstnanost a moje angličtina se sice zlepšuje, ale plynně ještě nehovořím.

Předminulý víkend jsme vyrazili jen tak na jednodenní výlet na sever od Dublinu. P1080605 Jako první jsme prozkoumali vesničku Kells, kde byla v minulosti schovávána velmi známá kniha Book of Kells, teď ji můžete najít v Trinity College v Dublinu. Vesnička byla příjemná, malá a na jednom místě (na místním starém hřbitově) můžete nalézt vše, co stojí za to vidět. Krásnou kruhovou věž, staré kříže, kostel a hrobečky. Páju nejvíc potěšil záchod, který jsme objevili v kostele.

Z Kellsu jsme pokračovali ke hrobce Loughcrew. Bylo to krásné tiché místo a mohli jsme se dokonce podívat dovnitř, protože tam fotil jeden profesionální fotograf. Jinak je hrobka zamčená a musíte si vyzvednout klíče. Pája dostal nápad, že bychom tam mohli jet ještě jednou na podzimní rovnodennost, protože v tu dobu ranní sluníčko svítí přímo do vchodu a je to prý nádherný zážitek. Musí být ale jasno a musí si člověk přivstat. Jak se blíží den D, tak Pájovo nadšení pomalu opadává a nakonec zůstalo jen u slov.

P1080656 Posledním cílem našeho výletu byla vesnice Fore se sedmi divy. Prostředí bylo super, ale nejvíce času nám zabralo hledání toho, kde by se mohly divy vyskytovat. Bez průvodce bychom byli zcela ztracení. I tak se nám některé divy vůbec nepodařilo najít, ale brali jsme to sportovně. Stejně nechápu, kdo ty divy vymyslel, takové báchorky by mohly vyprávět téměř všechny starodávné památky. Více o tématu sedm divů spolu s fotografiemi najdete na http://www.jandic.com/galerie.php?dirname=2010, jak už jste určitě zvyklí.

Minulý víkend jsme po odpočinku od Skotska prožili zase mimo Dublin a dokonce jsme ještě stanovali. Nejdříve jsme se trochu báli, že už bude zima, ale překvapivě noc byla teplá a bez deště. Měli jsme ve stanu tepleji než v našem bytečku, do kterého slunce nikdy nezasvítí. Vyjeli jsme si do hrabství Waterford a trochu zabrousili i do hrabství Cork.

P1080671 V městě Waterford jsme si prohlédli krásnou věž Reginald’s Tower a hledali jsme místní vyhlášenou sklárnu, což se nám moc nedařilo. Narazili jsme akorát na prodejnu známého waterfordského křišťálu, chvíli jsme přemýšleli, zda výroba není tam, ale vzhledem k tomu, že vše vypadalo děsně nově a sterilně, hledali jsme dál. Nakonec jsme sklárny našli kousek za Waterfordem, ale bohužel již před rokem ukončily činnost, tak jsme se nemohli podívat na ukázku tvoření skla. Pája se později dočetl, že pro prodejnu ve městě je křišťál vyráběn v jiných destinacích v Irsku a dokonce i v České republice.

Poté jsme se vydali na výšlap k jednomu ledovcovému jezírku v horách Comeragh, kde Pája před pár lety přespával pod stanem a děsně se tam sám bál. Strašně totiž fučelo a bál se, že odlétne až do teplých krajin. Naštěstí teď tu byl P1080683 se mnou, tak ho strach přešel :-) . Jezírko bylo opravdu krásné, chvíli jsme přemýšleli, zda jezero celé obejdeme po hřebenech jako kdysi Pája, ale vzhledem k pokročilému času jsme se rozhodli jen vylézt na jeden kopec, odkud byla bezva vyhlídka. Pak už jsme ťapkali do města Dungarvan, kde jsme se těšili na prohlídku hradu. Místo něj však byly jen ruiny a uvnitř hradu byly bývalé kasárny, kde bylo pár místností s historií hradu a kasáren. Našli jsme tam dokonce i hospodu, kde se Pája dobře najedl a já opět ne. Poslední dobou mám štěstí, že si objednávám nic moc jídlo a můj steak z tuňáka nádherně zapadal do série. Ale jako předkrm jsme měli báječné žampiony. Tak obrovské klobouky jsme ještě v životě neviděli.

K večeru jsme se vydali na hledání kempu. Měli být dva poblíž města, tak jsme v tom neviděli žádný problém. Trvalo nám ale přes hodinu, než jsme konečně našli kempík. První, který jsme našli, vypadal dost vylidněně a nemohli jsme nikde nikoho najít. Tak jsme se vydali po stopách druhého, ale dle mapy jsme žádný nenašli. Tak jsme se vrátili k prvnímu a zeptali se pána v obchodě, zda je otevřený. Pán nám potvrdil, že sezonu již ukončil, ale že je tam ještě jeden, který ale byl na jiné straně než byl nakreslen na mapě. Tak jsme ho konečně našli, ale museli jsme pro získání ubytování popojet k místnímu hotelu, kde jsme dostali klíče od sprch a kartu na vjezd do kempu. Pán nám ale bohužel neřekl, že potřebujeme žetony do sprchy, a tak nás ráno čekalo nemilé překvapení. Rozhodli jsme se, že budeme raději držet humusáky a že nám zase tolik nevadí, že nám pán nedal žetonky, protože v kempu bylo vše tak zanedbané a špinavé, že jsme se báli, že bychom tam mohli ještě něco chytit. Opravdu to tam vypadalo dost nechutně, už tam určitě pár týdnů nikdo neuklízel.

P1080762 Druhý den ráno jsme jeli do vesnice Ardmore s nádhernou zachovalou kruhovou věží, již méně zachovalou katedrálou a oratoří. Rozhodli jsme se jít na procházku po útesech, která byla prostě báječná. Viděli jsme nádherné útesy, studánku, signální věž a pozůstatky jeřábové lodi.

Dále jsme pokračovali do města Youghal, kde se točila scéna z filmu Moby Dick z padesátých let minulého století. Msto si zapamatujeme lehce, protože v neděli v

P1080784

poledne jsme zaboha nemohli najít jedinou otevřenou restauraci či fast food, přestože jich tam bylo opravdu hodně. Nakonec jsme přeci jen jednu našli a suprově se naplácli třemi chody. Poté jsme prozkoumali město: hradby, katedrálu a pláž.

Dalším cílem byla vesnička Ballycotton, kde jsme zastavili na mole a viděli nádherný maják na ostrově. V dalším městě Lismore jsme navštívili slavné věže. Nejdříve jsme trochu bloudili, ale zadařilo se a stálo to za to. Zvláštní na nich bylo to, že věže a most měly být vstupními branami do rozlehlého panství, které ale nikdy nebylo postaveno, protože majiteli došli peníze. Jeho manželka totiž měla sestru, která žila v nádherném přepychovém sídle a jelikož na sebe navzájem žárlily, tak chtěla mít ještě větší panství než ona. P1080816 Poněkud se nezadařilo.

Pak už jsme se zastavili na véču v take away v Cahiru a mohli napapaní vyrazit zpátky domů do Dublinu.

Děkuji za pozornost a brzy zase naslyšenou.