Po nádherné dovolené v Čechách a ve Skotsku se naše dny vrátily do starých kolejí. Pája se vrátil do té samé práce a já do nové školy. Potřebovala jsem změnu po tolika měsících v jedné školy. Bylo to už trochu moc stejné, někdy nudné, nelíbilo se mi chování ředitele v otázce mého přestupu do vyššího levelu, a tak jsem se rozhodla najít novou školičku. Je v něčem lepší a v něčem horší, takže pohoda. Je tam méně mluvení, což mi chybí a snažím se to nahrazovat tím, že mluvím se svými spolužáky o přestávce a po skončení školy a občas doma s Pájou. Chybí mi ale moji staří kamarádi, se kterými jsme si chodili večer někam sednout a pokecat. Skoro všichni jsou už doma a s některými udržuji písemný kontakt. Zatím jsem ve škole nenašla za ně náhradu. Jo bavím se s nimi, ale zatím to vypadá jen na scházení se ve třídě. Probíráme tam více gramatiky, kterou pak procvičujeme v reálných situací a učíme se tam toho opravdu hodně, což je dobré a připravujeme se i trochu na First Certificate, což je jedna mezinárodní zkouška z angličtiny.

Se školou jsme byla minulý týden ve voskovém muzeu a bylo to docela zajímavé a hezky zpracované. Pouze sochy z dnešní doby v poslední místnosti byli poněkud nepodařené a tzv. IQ park taky nic moc. Ale sochy z historie byly super a taky hororové oddělení. Zítra jdu zase se školou a tentokrát do divadla. Moc se těším. Přijedou mi sice moji rodiče, ale Pája slíbil, že se mi o ně postará, tak můžu jít. Už jsme naplánovali, kam je všude vezmeme, tak se všichni moc těšíme. Hlavně, aby byl v pohodě Míša (psík našich), chudák je na nich tak závislý, že mu bude děsně smutno, ale snad si brzy zvykne.

Prvních 14 dní v září jsme pravidelně chodili do jednoho centra, kde mají bazén, posilovnu a různé sportovní kurzy. Pája koupil výhodné vstupné, a tak jsme získali 8 vstupů pro každého za skvělou cenu, platnost vstupů byla jen do 15.9., a tak jsme museli chodit pravidelně. Moc se nám tam líbilo, chodili jsme plavat, do vířivky, do sauny, jezdili jsme na rotopedech ve vodě a taky jsme zašli do posilovny a Pája si taky zaboxoval. Teď už nepokračujeme, protože vstup je tam jinak dost drahý a musíte si zaplatit celý měsíc, nejde si zaplatit jen jeden vstup apod. Ale plavání se nám tak zalíbilo, že budeme asi pokračovat, ale někde jinde. Já jsem začala zase chodit na jógu a Pája chodí na Aikido. Trochu ho k tomu donutili, protože musí trénovat začátečníky po dobu jednoho měsíce.

Pája mě začal učit řídit autíčko. Jednu sobotu jsme vyrazili za Dublin na silnice, kde moc aut nejezdí a řídila jsem asi půl hoďky. Tentokrát se prý se mnou už ani nebál. No snažím se učit a zvyknout si na levou stranu, ale stejně jsem trochu vystrašená. Snad se to poddá. Ale v Dublinu v centru mě nikdo nikdy řídit neuvidí. Tam se bojím jezdit i na kole. Nestačím tam sledovat všechnu dopravu nalevo i napravo.

Za 14 dní se chystáme do Barcelony na 3 dny, kde uvidím svou kamarádku z jazykovky Cristinu. Bude náš průvodce, neboť žije v jedné vesnici poblíž. Dokonce nám nabídla, že nás ubytuje v domě, kde bydlí se svoji mamkou a mladší sestrou.

Posledních 14 dní jsem si začala hledat práci, zatím se poohlížím po chůvách a jednoduché administrativě. Odpověděla jsem asi na dvacítku inzerátů, ale zatím bez úspěchu. Ale to neva, třeba to jednou vyjde. Je to sice těžké, protože je tu dost vysoká nezaměstnanost a moje angličtina se sice zlepšuje, ale plynně ještě nehovořím.

Předminulý víkend jsme vyrazili jen tak na jednodenní výlet na sever od Dublinu. P1080605 Jako první jsme prozkoumali vesničku Kells, kde byla v minulosti schovávána velmi známá kniha Book of Kells, teď ji můžete najít v Trinity College v Dublinu. Vesnička byla příjemná, malá a na jednom místě (na místním starém hřbitově) můžete nalézt vše, co stojí za to vidět. Krásnou kruhovou věž, staré kříže, kostel a hrobečky. Páju nejvíc potěšil záchod, který jsme objevili v kostele.

Z Kellsu jsme pokračovali ke hrobce Loughcrew. Bylo to krásné tiché místo a mohli jsme se dokonce podívat dovnitř, protože tam fotil jeden profesionální fotograf. Jinak je hrobka zamčená a musíte si vyzvednout klíče. Pája dostal nápad, že bychom tam mohli jet ještě jednou na podzimní rovnodennost, protože v tu dobu ranní sluníčko svítí přímo do vchodu a je to prý nádherný zážitek. Musí být ale jasno a musí si člověk přivstat. Jak se blíží den D, tak Pájovo nadšení pomalu opadává a nakonec zůstalo jen u slov.

P1080656 Posledním cílem našeho výletu byla vesnice Fore se sedmi divy. Prostředí bylo super, ale nejvíce času nám zabralo hledání toho, kde by se mohly divy vyskytovat. Bez průvodce bychom byli zcela ztracení. I tak se nám některé divy vůbec nepodařilo najít, ale brali jsme to sportovně. Stejně nechápu, kdo ty divy vymyslel, takové báchorky by mohly vyprávět téměř všechny starodávné památky. Více o tématu sedm divů spolu s fotografiemi najdete na http://www.jandic.com/galerie.php?dirname=2010, jak už jste určitě zvyklí.

Minulý víkend jsme po odpočinku od Skotska prožili zase mimo Dublin a dokonce jsme ještě stanovali. Nejdříve jsme se trochu báli, že už bude zima, ale překvapivě noc byla teplá a bez deště. Měli jsme ve stanu tepleji než v našem bytečku, do kterého slunce nikdy nezasvítí. Vyjeli jsme si do hrabství Waterford a trochu zabrousili i do hrabství Cork.

P1080671 V městě Waterford jsme si prohlédli krásnou věž Reginald’s Tower a hledali jsme místní vyhlášenou sklárnu, což se nám moc nedařilo. Narazili jsme akorát na prodejnu známého waterfordského křišťálu, chvíli jsme přemýšleli, zda výroba není tam, ale vzhledem k tomu, že vše vypadalo děsně nově a sterilně, hledali jsme dál. Nakonec jsme sklárny našli kousek za Waterfordem, ale bohužel již před rokem ukončily činnost, tak jsme se nemohli podívat na ukázku tvoření skla. Pája se později dočetl, že pro prodejnu ve městě je křišťál vyráběn v jiných destinacích v Irsku a dokonce i v České republice.

Poté jsme se vydali na výšlap k jednomu ledovcovému jezírku v horách Comeragh, kde Pája před pár lety přespával pod stanem a děsně se tam sám bál. Strašně totiž fučelo a bál se, že odlétne až do teplých krajin. Naštěstí teď tu byl P1080683 se mnou, tak ho strach přešel :-) . Jezírko bylo opravdu krásné, chvíli jsme přemýšleli, zda jezero celé obejdeme po hřebenech jako kdysi Pája, ale vzhledem k pokročilému času jsme se rozhodli jen vylézt na jeden kopec, odkud byla bezva vyhlídka. Pak už jsme ťapkali do města Dungarvan, kde jsme se těšili na prohlídku hradu. Místo něj však byly jen ruiny a uvnitř hradu byly bývalé kasárny, kde bylo pár místností s historií hradu a kasáren. Našli jsme tam dokonce i hospodu, kde se Pája dobře najedl a já opět ne. Poslední dobou mám štěstí, že si objednávám nic moc jídlo a můj steak z tuňáka nádherně zapadal do série. Ale jako předkrm jsme měli báječné žampiony. Tak obrovské klobouky jsme ještě v životě neviděli.

K večeru jsme se vydali na hledání kempu. Měli být dva poblíž města, tak jsme v tom neviděli žádný problém. Trvalo nám ale přes hodinu, než jsme konečně našli kempík. První, který jsme našli, vypadal dost vylidněně a nemohli jsme nikde nikoho najít. Tak jsme se vydali po stopách druhého, ale dle mapy jsme žádný nenašli. Tak jsme se vrátili k prvnímu a zeptali se pána v obchodě, zda je otevřený. Pán nám potvrdil, že sezonu již ukončil, ale že je tam ještě jeden, který ale byl na jiné straně než byl nakreslen na mapě. Tak jsme ho konečně našli, ale museli jsme pro získání ubytování popojet k místnímu hotelu, kde jsme dostali klíče od sprch a kartu na vjezd do kempu. Pán nám ale bohužel neřekl, že potřebujeme žetony do sprchy, a tak nás ráno čekalo nemilé překvapení. Rozhodli jsme se, že budeme raději držet humusáky a že nám zase tolik nevadí, že nám pán nedal žetonky, protože v kempu bylo vše tak zanedbané a špinavé, že jsme se báli, že bychom tam mohli ještě něco chytit. Opravdu to tam vypadalo dost nechutně, už tam určitě pár týdnů nikdo neuklízel.

P1080762 Druhý den ráno jsme jeli do vesnice Ardmore s nádhernou zachovalou kruhovou věží, již méně zachovalou katedrálou a oratoří. Rozhodli jsme se jít na procházku po útesech, která byla prostě báječná. Viděli jsme nádherné útesy, studánku, signální věž a pozůstatky jeřábové lodi.

Dále jsme pokračovali do města Youghal, kde se točila scéna z filmu Moby Dick z padesátých let minulého století. Msto si zapamatujeme lehce, protože v neděli v

P1080784

poledne jsme zaboha nemohli najít jedinou otevřenou restauraci či fast food, přestože jich tam bylo opravdu hodně. Nakonec jsme přeci jen jednu našli a suprově se naplácli třemi chody. Poté jsme prozkoumali město: hradby, katedrálu a pláž.

Dalším cílem byla vesnička Ballycotton, kde jsme zastavili na mole a viděli nádherný maják na ostrově. V dalším městě Lismore jsme navštívili slavné věže. Nejdříve jsme trochu bloudili, ale zadařilo se a stálo to za to. Zvláštní na nich bylo to, že věže a most měly být vstupními branami do rozlehlého panství, které ale nikdy nebylo postaveno, protože majiteli došli peníze. Jeho manželka totiž měla sestru, která žila v nádherném přepychovém sídle a jelikož na sebe navzájem žárlily, tak chtěla mít ještě větší panství než ona. P1080816 Poněkud se nezadařilo.

Pak už jsme se zastavili na véču v take away v Cahiru a mohli napapaní vyrazit zpátky domů do Dublinu.

Děkuji za pozornost a brzy zase naslyšenou.

Přidat komentář