Zdravím všechny horlivé čtenáře našeho blogu. Dříve než začnu naší dovolenou ve P1070498 Skotsku, přidám pár informací o dovolenkovém srpnovém měsíci. Skončila jsem dnem 1. srpna, a tak plynule navážu, protože 2. srpna byl v Irsku svátek, tak jsme toho využili k malému výletu do lesoparku poblíž Dublinu Donadea Forest Park. Překvapilo nás, že to vlastně nebylo ani tak blízko a také, že se tam platil vstup. Do lesa a vstup. No naštěstí jsme měli drobné mince na vhození do automatu, který nám zvednul závoru a mohli jsme tak směle pokračovat. Byla to hezká procházka na čerstvém vzduchu, ale trochu zmodernizovaná. Cesty byly vyštěrkované, takže jsme si neužili chůzi po měkké lesní půdě a museli jsme chodit jen po cestičkách, protože les mimo cesty byl poněkud hustý.

 P1070533O pár dní později už jsme seděli v letadle na první část naší dovolené, a to v Čechách. Tuto část vezmu poněkud hopem. Byli jsme šťastní, že jsme zase doma a snažili se vidět, co nejvíce známých. V Pardubicích jsme oslavili třicetiny Pájíka a Ondry. Bylo to v hospodě v centru a nakonec jsme skončili i na diskotéce. Taky jsme grilovali u Pájových rodičů a oslavili tak narozeniny i s jeho rodinou. Já jsem se sešla se svými kamarádkami a také s bývalými kolegyněmi z České pojišťovny, což se vše opravdu vydařilo. Taky jsme si s Pájou oběhali různé doktory, protože to byla naše poslední návštěva v Čechách pro tento rok. Dále jsme si vybrali zážitek, který jsme dostali od Pájových rodičů k Vánocům a jeli do adrenalinového parku ve Špindlerově mlýně.

P1070549

Nejdříve jsme šli na obří houpačku. Vytáhli nás do výšky uvázané na laně, a pak nás spustili dolů. Při prvním zhoupnutí jsme oba křičeli, nešlo to zarazit, ale byl to dobrý zážitek. Pak jsme tam vyzkoušeli lezení po lanech, nikdy bych nevěřila, kolik to člověku vezme sil. Oba jsme vylezli až nahoru totálně vyčerpaní. Pája byl lepší než já, protože se z lan dokázal vydrábat na vodorovně ležící kůl dřeva v pěkné výšce a pak přejít na druhou stranu a pak ještě jednou a nakonec se spustil dolů. Já jsme se snažila jako nikdy, ale na kůl jsem se nedokázala vydrábat, tak po absolvování výlezu po lanech jsem se spustila dolů bez dalších možností ukázat, jak jsem statečná. Další disciplína byla trampolína a také terénní koloběžky. Ty se nám moc nelíbily, protože 90% času jsme jeli z kopce a museli jen šíleně brzdit, přičemž brzdy mé a Pájovy koloběžky šíleně kvičely. Když se jelo do kopce, tak se zase muselo šlapat pěšky, protože to bylo moc těžké na vyjetí. Byli jsme docela rozklepaní, protože se jelo po šílené lesní kamenité cestě, měli jsme strach, abychom se nevysekali. Jediný, čím jsme chránili naše těla, byla helma. Jezdili jsme vždy na chvostu naší mini výpravy, ale ostatní členové se nebáli a jeli šusem jak blázni, což se jednomu vymstilo. Vysekal se, když jel uprostřed pěšiny a lekl se motorky, co jela proti němu. Pak ho tam museli několik desítek minut ošetřovat a obvazovat a kluk z motorky ho odvezl na vyšetření do nemocnice. Svou kamarádku tam kluk z motorky nechal, aby svezla koloběžku pomláceného pána s námi dolů. No a nakonec jsme přelétli nad přehradou po kladce.

Pája strávil v Čechách 10 dní a já 14. Po návratu do Dublinu jsem v pátek naplánovala cestu do Skotska a v sobotu 21. srpna jsme mohli vyrazit na devítidenní dobrodružství.

P1070656

Z Dublinu jsme jeli do Belfastu na trajekt, který nás přepravil na Skotskou pevninu. Byla to obrovská loď, která nás nalodila i s autíčkem. Mohli jsme si užívat na lodi kina, restaurací, výhledu na moře apod. Po přistání jsme hned vyrazili směrem na sever, protože nás pro tento den čekala dlouhá cesta. Cestou jsme se kochali výhledem na moře, nádhernou skálou vyčnívající z moře, která nás doprovázela pěkný kus cesty a jako první zastávku jsme si zvolili hrad Culzean Castle.

P1070661

Byli jsme plně naložení, takže autíčku dělali problémy velké táhlé kopce, kdy jsme poněkud naši rychlost byli nuceni zredukovat a spokojit se s pomalým přesunem na špičku kopce, ale alespoň jsme měli čas si vše pořádně prohlédnout. Měli jsme plný kufr a slušně zaplněné zadní sedačky všemi možnými věcmi od plavek až po zimní bundy, rukavice a šály. Musím přiznat, že nic z výše uvedeného jsme neužili. Spíše nepromokavé oblečení, protože zhruba polovinu naší dovolené pršelo, ale také i lehké oblečení, když bylo teplo a svítilo sluníčko.

Hrad CulzeanP1070672 se nám líbil, byl nádherně postavený u moře, takže vyhlídka super, krásné zahrady a venek i vnitřek hradu stály za to. Jediné, co nestálo za to, byly děsně smradlavé záchody už z dálky, takže jsem tam odmítla jen vkročit. Pája hrdina se odvážil.

P1070673

          Cesta pak pokračovala k největšímu jezeru ve Skotsku Loch Lomond, kde jsme hledali nocleh. Jelikož pořád pršelo, rozhodli jsme se najít nějaký hostel místo původního stanování. Pája viděl u silnice ceduli Travelodge, které poskytují ubytování za rozumnou cenu. Ceduli jsme ale napoprvé minuli, tak jsme se museli vracet, což nebylo zrovna nejkratší a když jsme tam chtěli zastavit napodruhé, nešlo to, protože z druhé strany nebyla možnost odbočit. Tak jsme to zase o další kus dál otočili a napotřetí, když jsme jeli kolem a zjistili, že je to jen směrovka, a že Travelodge je v nedalekém městě. Pája ji chtěl mermomocí najít, a tak jsme to město projeli na třikrát křížem krážem, ale nenašli. Naštěstí to pak Pája vzdal a mohli jsme pokračovat k jezeru, kde jsme si dle mapy vyhlídli hostel.

Odbočku k hostelu jsme samozřejmě napoprvé P1070678 přehlédli, protože všechny jsou tak nádherně značené až za křižovatkou a když se náhodou vyskytovaly před, tak byly tak úžasně schovány, že je člověk neviděl, dokud to nepřejel, případně musel i otočit hlavu dozadu. Cesta se nám moc nezdála, protože už byla tma a vedla šíleně zarostlou silnicí v lese a když se před námi les otevřel, viděli jsme před sebou hrad. Chtěli jsme se raději otočit a jet jinam, ale bylo už dost pozdě, tak jsme to zkusili. Ubytování bylo pěkné, jen tam žijí ještě za krále klacka a pokoje jsou rozděleny na mužské a ženské, takže jsme nespali spolu v jedné místnosti. Já jsem si vybrala poslední postýlku dole, abych nemusela spát na palandě nahoře, ale nějaká Francouzska mě ukecala, že v noci často chodí na záchod a nechce budit celý pokoj, tak jestli bych si s ní nevyměnila místo, tak jsem jí nemohla odmítnout. Věci jsme si s Pájou museli přehazovat, protože jsme nebyli připraveni na to, že nebudeme spát spolu. Vše jsme měli poházeno v různých taškách. Oba jsme se moc nevyspali, ale za to jsme mohli brzy vyrazit, ihned po Skotské snídani.

P1070692

Šli jsme se projít cestou kolem jezera Loch Lomond, vyrazili jsme na menší okruh z vesnice Balmaha a výhled byl opravdu nádherný. Opět nám sice pršelo, ale zas tak nám to nevadilo, protože jsme si řekli, že se počasím nenecháme otrávit. P1070695

Dále jsme pokračovali do městečka Aberfoyle, kde jsme se opět prošli lesem a viděli hezký vodopád. Měli tam nějakou uměleckou výstavu, takže jsme v lese mohli objevovat různé šílenosti i roztomilosti z per umělců.P1070706 Jako třeba níže uvedená fotografie, kde jsou tři lidské postavy, které mají demonstrovat soužití člověka s přírodou. Mě to spíš připomínalo scénu z Predátora. Nad hlavami jsme pořád slyšeli nějaké divné bzučení. Když se to opakovalo asi potřetí, tak jsme našimi zraky zachytili, že se tam prohánějí lidi na kladce. Byl to neuvěřitelně dlouhý přelet nad údolím a lesy a součást lanového parku Go Ape!

Jako další cíl jsme si vybrali známé jezero Loch Katrine. Jezer tam bylo opravdu hodně. Pořád jsme zastavovali a fotili si další a další jezírka, stejně jako nádherné scenérie hor a kopců. Jezero Loch Katrine bylo

P1070718

opravdu nádherné. Škoda, že jsme neměli více času, abychom ho celé obešli, ale i tak jsme si udělali báječnou procházku s neuvěřitelným množstvím turistů. Poprvé jsme se tam setkali se známými skotskými muškami, které jsou opravdu neuvěřitelně dotěrné a koušou. Pája se dočetl, že útočí hlavně za úsvitu a k večeru a jedná se o samičky, které se chtějí množit a potřebují k tomu kapku krve. No podle mně jim bylo jedno, jaká je denní doba, ale na druhou stranu jsme se s pár hejny setkali, ale že by nám otravovali celou dovolenou, tak to ne. Existovala místa, kde se nevyskytovaly vůbec.P1070739

Poté už jsme jeli nádhernou přírodou se samými jezery a údolími. Na fotce vlevo je např. jezero Loch Lubnaig. P1070753

Také jsme tam objevili nádherné kamenné železniční mosty, které v kopcovité zalesněné přírodě vypadaly jako z pohádky. Cestou jsme zastavili v údolí Glen Coe, kde jsme se prošli k signální skále.P1070788 P1070774 Pak už jsme jen pokračovali do našeho první kempování v městečku Fort William, odkud jsme měli výhled na nejvyšší horu Británie Ben Nevis. Tedy jak se to vezme. Výhled byl zastřen mraky, tak jsme jen hádali, která z těch hor může být nejvyšší. Ben Nevis měl být cíl našeho příštího dne, ale bohužel další den celý propršel a to hustým deštěm, tak jsme to vzdali a změnili plán. Mimochodem v kempu jsme dost promokli, hlavně náš stan a taky nás tam otravovali mušky.

Ráno jsme tedy místo výstupu na Ben Nevis jeli k údolí GlenfinnanP1070823, kde byl monument u jezera, na který se dalo vylézt. Na monument vedlo dost úzké schodiště, ale prodrali jsme se tam. Výhled byl nádherný jak na jezero, tak na další kamenný železniční most, kde se točila jedna scéna z Harryho Pottera. P1070832 Jel tam dokonce i parní vláček, ten ale bohužel Pája nezachytil – pouze kouř z lokomotivy. Tak si to aspoň trochu vynahradil, když vyfotil moderní vláček na mostě. Pak už jsme pokračovali do města Mallaig, kde jsme se trajektem přepravili na ostrov Skye u městečka Armadale.

P1070860

V Armadale jsme viděli hrad, nebyl to snad ani hrad jako zřícenina, ale nějaká zvláštní, protože to vypadalo, jako by si dal někdo práci a postavil nové obvodové stěny. Zahrada byla krásná, byla tam i polorozpadlá budova bývalé prádelny, ve které si někdo udělal menší rybníček, když tam natáhl plachtu a nalil tam po kotníky vody. Muzeum se nám moc nelíbilo, a tak jsme brzy vyrazili dál, a to do hlavního města ostrova Portree, které má necelých 2 tisíce obyvatel. Celý ostrov má téměř 12 tisíc.

V Portree jsme hledali Bed & Breakfast a měli jsme štěstí, protože jsme po chvilce narazili na volný pokoj (už u silnice mají vždy napsáno, zda je tam volno či ne). Museli jsme se však vrátit, protože to bylo na hodně špatně viditelném místě a mezitím nám tam vjelo jedno auto, které taky hledalo, kde hlavu složit. Zajeli před námi k jednomu domku a my za nimi. Ale zjistili jsme dříve než oni, že to nebude ono a sjeli o kousek níž k druhému domku a tam si objednali pokoj. Po chvilce přijelo zmíněné auto, ale měli už smůlu a museli hledat jinde. Ubytování bylo u jedné moc fajn rodiny a měli jsme krásný pokoj.

Jelikož jsme měli ještě čas než přijde večer, zajeli jsme si na Old Man of Storr, což je takový skalní útvar.P1070900 Taky jsme se tam vydali na výšlap. Bylo to moc príma. Kouzelné skály a prostředí jako z pohádky. Na zpáteční cestě jsme dokonce potkali český pár.  Ze zdola bylo vše často v mlze, ale když jsme se doplazili nahoru, tak jsme viděli krásná panorámata a i Old Man of Storr se nám odkryl.P1070919

Dále jsme ještě před soumrakem viděli útesy a vodopády Mealt Falls & Kilt Rock a Lealt Falls. Opravdu krásný vodopád padající do moře.

 

Další den jsme se jeli podívat na západ ostrova.

 

P1070924

P1070939Zastavili jsme se na prvním zajímavém místě – pohádkovém mostu. Myslím, že kamenné mosty mají své kouzlo, ale nevynikal více než ostatní. Byly tam strašně zlý krávy, pořád na mě divně koukaly a Pája po mně neustále chtěl, abych pózovala a já se tak bála. Asi se jim nelíbila červená barva mého oblečení. Poté jsme navštívili místní prodejnu ručně dělané keramiky a také jsme se dozvěděli celý proces výroby ovčích kůží od stáhnutí a nasolení, přes máchání ve vodě, změkčení kůže, natažení, zjemnění a načesání.

Pokračovali jsme na cestě po tomto poloostrově Waternish na vyhlídku u vesnice Trumpan. Pak už nás čekal hrad Dunvegan, který nás naprosto zklamal. P1070946 Nevypadal nic moc a ještě k tomu byla velká část pokrytá bílou plachtou kvůli rekonstrukci. Uvnitř taky žádný zázrak, a proto už jsme se těšili na tuleně.

P1070969

Z tohoto místa totiž vozili na malých lodičkách pro 7 lidí návštěvníky asi na 20 minutové projížďky za “tulínkama”.  P1070986Bylo jich tam opravdu hodně a s malou lodičkou jsme jeli tak blízko, jen si na ně šáhnout. Měli jsme štěstí, že byl zrovna odliv, a tak se tam krásně vyvalovali na malých ostrůvkách. Opravdu nádherný zážitek.P1080011

Po tuleních jsme si ještě prohlédli zahradu a šupajdili na korálovou pláž, která nebyla tak pěkná, jako ta, kterou mi Pája ukazoval v Irsku, ale bylo tam nádherně slunečno, a tak jsme si tam dali piknik. P1080036 Byl to vlastně první slunečný den, který jsme ve Skotsku zažili.

Cestou k majáku Neist Point se nám do silnice postavily krávy. Šly přímo proti nám a kdybychom neuhnuli, tak nám jedna z nich vlezla až na kapotu :-) . Cesta k majáku trvala děsně dlouho a většinu času jsme jeli po silnici pro jedno vozidlo, kde po pár desítkách či stech metrech vždy bylo místečko na vyhnutí se protijedoucím vozidlům. Už jsme si říkali, že to snad není ani možný, že už tam asi nikdy nedorazíme, ale to, co jsme tam viděli, stálo za to. Nádherné útesy, maják, cestička, všechno.P1080060 Když jsme se vraceli zase do našeho ubytování, kde jsme zůstali dvě noci, dostali jsme velký hlad, a tak jsme v jedné vesničce zastavili, že se tam najíme v místní restauraci. Mimochodem to byla jediná hospoda, kterou jsme za celý den viděli. Pán nám ale řekl, že bez rezervace máme smolíka, a tak jsme museli jet dál. Chtěli jsme si ještě prohlédnout jednu starou památku, ale vzhledem k pokročilému času a stále zvětšujícímu se hladu, jsme ji vyfotili jen od silnice. V Portree, kde jsme bydleli, jsme se snažili najít nějakou hospodu, ale všude měli plno. Byla totiž sezona a všichni turisté měli hlad. Nakonec jsme se usídlili v jedné hotelové restauraci a poprvé v životě jsme ochutnali langusty. Žádný zázrak to nebyl a ještě byly studené.

Další den na ostrově Skye jsme jeli na sever, který jsme už trochu objevovali náš první den. P1080096 Nejdříve jsme zajeli do pohádkového údolí, kde jsme se cítili jako na konci světa, a pak pokračovali do přístavu Uig. P1080106 Tam jsme se krásně prošli po čerstvém asfaltu, takže jsme chvilku chodili a lepili se k chodníku :-) . Z Uigu jsme se vzdělali v jednom muzeu o životě na ostrově (Muzeum of Island Life). Byly tam staré chatrče a různé nářadí a stroje, které dříve používali lidé pro svoji obživu. Měli to opravdu krásně provedené a uvnitř chaP1080123trčí jsme se dočetli spousty zajímavostí. Nedaleko jsme se šli podívat na památník skotské hrdinky Flory MacDonald’s na místním hřbitově. Další zastávka byla ruiny Duntulm, opět krásné a opět u moře, takže podívaná nádherná jako vždycky.

Poté už jsme jeli do Quiraing, velmi populární místo, skoro jak na Václaváku. Procházka po kopcovité krajině a viděli jsme skály ve tvaru vězení, jehly a stolu. Alespoň je tak na mapě pojmenovali. Chtěli jsme ještě navštívit hory Cuillin, kam jsme se zatím nedostali, ale byly nám moc doporučovány.P1080144 Musím se přiznat, že jsem tady udělala svou první a poslední navigační chybu a přejela odbočku k horám o 15 km než mi to došlo, ale Pája to bral s humorem, protože on měl rest z minulého dne, kdy jsem měla ztratit mapku, hledali jsme ji opravdu všude a já jsem nechápala, kam mohla zmizet. Nakonec ji Pája objevil ve své bundě druhý den, protože si ji ode mne půjčil a již nevrátil. Pro túru v Cuillin Hills jsme si vybrali jednu 6,5 km dlouhou cestu k jezeru a začali u jednoho kempu, kde jsme i přemýšleli, že přenocujeme. Cestou nahoru jsme se však stali oběťmi obrovského množství mušek a Adélce se začal dělat puchýř na noze. Pokračovali jsme sice odvážně dál, ale v půlce cesty jsme to vzdali. Nedalo se to vydržet. Viděli jsme tedy z hor jen trochu, ale v rámci našeho zdraví, jsme hory obětovali.

Cestou k mostu, který nás měl dopravit zase zpátky na skotskou pevninu, jsme viděli nádhernou duhu ještě předtím než začalo pršet. Bylo to tak úžasné, že jsme zastavovali, kde se dalo a fotili a fotili.P1080175 Fotky vypadají jako malované obrázky. Ve městě ještě na Skye jsme hledali, kde bychom přespali. Byli jsme jen kousíček od mostu, po kterém jsme chtěli pokračovat dále příští den. Ubytování jsme ale nemohli trochu najít, až jsme zakotvili zase v jednom Bed & Breakfast. Pán ale neměl místo pro dva lidi, ale zavolal své známé, která měla pokoj pro dva. Tak nás tam pán autem doprovodil. Netušili jsme však, že to bude asi 7 km zpátky do vnitrozemí ostrova. Nechápali jsme, kam nás veze a byli trošku v šoku. Hlavně dle mapy široko daleko žádná vesnice nebyla. Když už jsme to chtěli vzdát a zastavit, pán se stočil z hlavní silnice a vezl nás ještě kus k pobřeží a konečně zakotvil. Pokoj byl pěkný, a tak jsme zůstali.

Další den jsme konečně překročili hranice ostrova a jeli do vnitrozemí. P1080201 Těšili jsme se na hrad Donan Castle. Byl opravdu super a nezklamal nás. Doporučil nám ho pán, u kterého jsme bydleli na Skye. Nejúžasnější byla kuchyně.P1080203 Vypadalo to tam, jakoby se tam stále vařilo. Byli tam sochy v životní velikosti, které právě připravovaly jídlo a vše bylo děsně reálné. Zeleninu, uzené, bábovky, polévky, ryby, vše bylo udělané jako živé a nikdo by nepoznal rozdíl, kdyby se toho nedotkl. Nic hezčího jsem ještě neviděla. Byli jsme naprosto okouzleni, jen jedinou chybu to mělo, nesmělo se fotit, takže nemáme jediný obrázek.

P1080261

Pak už jsme pokračovali k vysněnému jezeru Loch Ness. Viděli jsme sestavu zdymadel, které tam jsou postaveny ve vybudovaných kanálech, které spojují jednotlivá jezera od západu k východu přes celé Skotsko. Lodě si tak mohou zkrátit cestu a nemusejí plout kolem Skotska po pobřeží, což v minulosti bylo značně nebezpečné z důvodu přírodních živlů. U výstavy na počest Lochnesky jsme na malém rybníčku viděli i pravou Lochnesku :-) . U jezera je nádherný hrad Urquhart, tedy spíše zřícenina. Pája na fotce předvádí jak vypadá holubička, jelikož se právě nachází na místě, kde v minulosti stál holubník.

Jelikož bylo hezky, rozhodli jsme se, že zakempujeme. Vybrali jsme si italský kemp s italskou restaurací v Aviemore, kde se nám strašně moc zalíbily červenočerné chatky. Na recepci seděly Maďarka a Češka z Karviné, ale sdělily nám, že chatky mají plné a že je tam sjezd motorkářů, tak jestli nám nebude vadit hluk. Pak nám nabídly, že můžeme ještě přespat v motelu, což Pája přijal s rozjasněnou tváří. Pokoj byl opravdu moc pěkný a zalíbilo se nám tam tak, že jsme tam chtěli zůstat ještě další den, ale kvůli sjezdu motorkářů měli již vše plné. Na večeři jsme šli do pizzerie a bylo to bezva. Zaplatili jsme si sněz co můžeš a mohli si tak vybrat v baru z různých pizz, salátů a těstovin. Když nám došlo jídlo na talíři, mohli jsme si chodit neomezeně přidávat. Pája šel třikrát.

P1080279

V pátek jsme se jeli podívat do safari Highland Wildlife Park. Část tam byla divoká, kde se muselo jezdit jen v autě a nesmělo se vylézat ven, jen mohla být stažena okénka. Druhá část byla jako ZOO. Viděli jsme zblízka mnoho zvířat, nejvíc se nám asi líbil velbloud na silnici, ale byli tam i jeleni a laně, bizoni, sobi apod. Ze ZOO Páju nejvíc zaujala opička, která si hrála s dvěma kamínky a vypadalo to, jakoby chtěla křesáním rozdělat oheň stejně jako kdysi naši předkové.

P1080396  Dále jsme jeli do Cairngorm Mountains, měly to být nádherné hory, ale my jsme si je moc neužili, protože opět začalo pršet, a tak jsme výstup na horu vypustili. Zajeli jsme si ale k jezeru Loch an Eilein, kde jsme se prošli po lese a měli odtud krásný výhled na jezero. Jelikož jsme chtěli vidět bývalé sídlo skotské královny, vyrazili jsme na cestu do hor. Pája si nevšiml, že nám začíná docházet benzín, takže se s rostoucím časem jízda měnila na adrenalin, kam dneska dojedeme. Naštěstí do vzdáleného města, jediného po cestě, jsme dojeli, benzínku našli, ale zavřela hodinu před naším příjezdem a otvírala až druhý den ráno. Tak jsme uvázli v naprosto malém městečku, kde nebylo vůbec nic k jídlu, pouze jedna zavřená restaurace a fast food, kde měli jen hamburgry nebo fish & chips. Hladově jsme se vrhli na cokoli, co bylo k jídlu a kempovali pod stanem v místě, kde byly samé kachny. Kdo si myslí, že kachny v noci spí, ten se tedy mýlí. Tyhle nespaly a celou noc dokazovaly, že jsou to kachny. Mimochodem to sídlo královny jsme ani nenašli.

Když už jsme tam uvázli, tak druhý den ráno jsme se vydali na procházku kolem řeky Dee, která byla pěkná a deštiváP1080421 . Pája celý týden hledal chlupaté krávy. Někdo nám nakecal, že jsou ve Skotsku všude, ale nebyla to zas tak pravda. Viděli jsme je v dálce jenom jednou, ale Pája to nechtěl vzdát, a tak pokaždé, když viděl krávy u silnice, se mě zeptal, zda jsou chlupaté. No a předposlední den jsem je opravdu zahlédla hned u silnice, a tak jsme se pokochali, vyfotili a mohli jet spokojeně dál. Taky jsme cestou zahlédli dvě pozoruhodná dopravní značení. Značku pozor důchodci a zpomalovací ostrůvky při vjezdu do vesnice, které stály uprostřed pruhu se značkou na silnici Dej přednost v jízdě. Auto se tak muselo zastavit a objet ostrůvek v protisměru. Fakt úžasný. Když jsme objevili první, nevěděli jsme vůbec, co to znamená a sotva jsme se tomu vyhnuli a prudce zastavili, protože proti nám zrovna jelo auto. Opravdu výborný opatření.

P1080456

P1080461

Na východě Skotska jsme ještě viděli bunkr, který sloužil za Studené války ke kontrole radiace na britských ostrovech. Byl obrovský. A také jsme objevili městečko St. Andrews, které mělo plno zajímavých památek – starou a velice známou univerzitu, hrad, P1080489 katedrálu, bránu, věže apod. Projeli jsme také kolem paláce Falkland, bohužel již zavřeného a pokračovali k jezeru Loch Leven, kde jsme opět tábořili, pro změnu zase na nějakém statku, vypadalo to tam přesně jako v českém JZD.

Poslední den nás čekala prohlídka hradu na ostrově jezera Loch Leven, kam se jelo lodičkou. Tento den byl slunečný, ale šíleně větrný, tak jsme se báli, aby nás lodička nevyklopila. Byla totiž celou cestu silně nakloněna na jednu stranu, protože naši spolusedící na opačné straně lodičky byli podstatně těžší než my. P1080587

Poslední zastávka byla u Monumentu Williama Wallace, který je skotským hrdinou, protože se tolik zasloužil o nezávislost Skotska. Ve filmu Statečné srdce ho ztvárnil Mel Gibson. Monument byla úchvatná věž s výhlídkou na celé město Stirling. Ve Stirlingu jsme se už bohužel nestihli podívat na hrad, ale za to jsme tam našli poštovní schránku, kolem které jsme jeli asi třikrát, protože se nám nedařilo najít místo na zaparkování. Nakonec jsme to vyřešili tak, že mě tam Pája vyhodil, já hodila pohledky, a pak se pro mě za chvilku vrátil. No a pak už jsme jen jeli na jih na trajekt.

V městečku Stranraer, odkud nám opět odjížděl trajekt, jsme si ještě stihli umýt auto v ruční myčce. Bylo to super, mohli jste si tam navolit ze šesti různých programů od mytí kartáčem, horkou či studenou vodou, vysokotlakou či nízkotlakou stříkačkou a nebo lesk. Autíčko teď máme jako nové. P1080596Na trajektu se Pája vrátil do dětských let a zahrál si na automatech střílečku. Když jsme dorazili do Belfastu, byla už tma, a poněkud jsme se tam zamotali, protože Pája tvrdil, že mapu vytahovat nemusím, protože tam určitě bude značení na Dublin.  Ale nebylo a než to Pája vzdal a řekl si o mapu, nevěděli jsme vůbec, kde jsme. Cesta se nám tak trošku prodloužila, ale šťastní a unavení jsme dorazili domů do Dublinu.

Závěrem mého blogu bych chtěla poděkovat Kátě Pazderové za podrobné informace a náměty, co ve Skotsku stojí za to vidět. Byly to opravdu cenné informace a hodily se nám.

Před třemi týdny mě Pajík vzal jedno sobotní odpoledne na horu Great Sugar Loaf (velká cukrová homole) – název vychází z jejího tvaru. Tentokrát se mě Pajík nesnažil nachytat na bůhví jakém výstupu a řekl mi rovnou, že polezeme tak půl hoďky na vrchol, což byla taky pravda. Byl odtamtud nádherný výhled na Dublin a okolí. Konec výstupu byl trochu krkolomný, ale stálo to za to.

Poprvé jsem se vydala po nákupech oblečení, protože všude člověk vidí letní slevy, tak jsem zkusila okouknout zboží. Ceny opravdu super, dala jsem si za úkol nejít nad 10 euro za kus a nebyl to žádný problém. Takže se můžu v Čechách ukázat v irském oblečení. Teda musím říct, že většina toho není můj styl, ale něco se vybrat dá. Pájovi se nejvíc líbily červené šatičky, které sklidily úspěch i ve škole :-) .

P1070345 Navštívila mě také moje kamarádka Hafsa, kterou jsem potkala ve škole v únoru a zase sem přijela za sestrou na jeden týden. Je původem z Maroka, ale trvale žije ve Francii. Bylo to bezva zase vidět starou známou. Byli jsme s ní i na výletě na Rock of Cashel (hrad) a seznámila mě s její sestrou a jednou její kamarádkou, která tady pracuje a dlouhodobě žije, takže tady mám další spřízněnou duši.

Na Salsu už s Pájíkem nechodíme, přestaly nás ty kurzy trochu bavit a zajímat, protože si vůbec nezatancujeme spolu a v hodině se jen učíme jednu složitou variaci, ale skoro si nezatancujeme na hudbu. Proto jsme se rozhodli spíše najít hospodu, kde si budeme moci zatančit spolu a kroky najdeme na internetu, ale ještě jsme se k tomu popravdě nedostali :-) . Máme ještě koupených pár lekcí na permanentku, tak to dochodíme v září po naší dovolené v Čechách a ve Skotsku.  Dále Pája koupil permanentku na bazén za výhodnou cenu, tak se budeme v září rochnit v bazénu.

V pátek před dvěma týdny jsme měli ve škole bezva večer, kdy každý měl uvařit něco tradičního pro svou zemi nebo donést pití, které je tradiční, a pak jsme všichni ochutnávali. Bylo to vynikající. Já jsem byla za prvé trochu líná vařit a za druhé tradiční česká jídla se trochu špatně vaří pro hodně lidí na párty, aby mohl každý ochutnat. Tak jsem nakonec přinesla Kofolu, české pivo, křupky a sušenky.

P1070373 O víkendu jsme pak vyrazili na již zmíněný Rock of Cashel, bylo to bezva, průvodkyně mluvila hezky srozumitelně a pomaleji a já si tak mohla vychutnat zajímavou prohlídku. Šli jsme se také podívat na opatství Hore Abbey, kde jsme se neohroženě vrhli na kratší cestu přes louku plnou krav. P1070395 Pája mi ukazoval, jak přes zeď skáčou profesionálové, tak jsem vám to vyfotila, ať to dokážete posoudit. Dále jsme pokračovali na švýcarskou chatu Swiss Cottage. Vybrali jsme si ale ten nejméně vhodný den, protože tam zrovna slavili 200 let od jejího založení. Nemohli jsme tedy navštívit vnitřek chaty, kterýP1070412  má být moc pěkný, ale zato jsme viděli hromady lidí před jediným malým domkem. Pajík nás tam zachránil před davem lidí, protože všichni lidi se hrnuli po jednom točícím schodišti nahoru, ale nahoře byly jen jedny zavřené dveře a trocha místa. Po schodech se ale kvůli davu nemohlo jít dolů, tak jsme tam zůstávali uvězněni a nemohli jít dolů a lidí pořád přibývalo. Pája nakonec zakřičel na lidi dole, že tady nic není, tak ať nás nechají sejít dolů. Všichni ho kupodivu poslechli.

Další den jsme zůstali v Dublinu a jeli se podívat na budovu Casino Marino. Je to nádherně zdobený dům v italském stylu, který zvenku vypadá maličký, P1070427 ale uvnitř je celkem prostorný. Je to jedna z nejhezčích budov, které jsem tady v Irsku viděla. Vřele doporučuji.

S Pájou jsme také oslavili jeho třicetiny. Začalo to romantickou večeří a nakonec jsme oslavu protáhli až do ranních hodin a šli spinkat v půl páté ráno. Upozorňuji, že se jednalo o všední den. Nikdo byste asi neuhádl, co jsme vyváděli, ale věřte nebo ne, stavěli jsme 540 kusové puzzle (3D – Globus), které jsem Pájovi dala k narozkám. Stálo to hodně sil, ale pokořili jsme ho :-) .

Pavel's30th-19072010Pája také slavil následující den v práci, kde dostal dort se svíčkami, které se nedají sfouknout. Nakonec je museli z dortu rychle vytahat a hodit do umyvadla, jinak by jim shořel celý dort. Dále Pája ještě slavil v pátek v hospodě s prací a domů přišel pěkně máznutý. To já trávila ten večer na psích dostizích. Byl to úžasný zážitek. Nikdy jsem na podobné akci nebyla. Bylo tam 11 závodů a minimální sázka 1 euro. Já samozřejmě nečekala, že bych něco vyhrála, nikdy jsem na podobné věci neměla štěstí, ale o to větší štěstí mám v lásce. Vše probíhalo dle mé předpovědi. Vsadila jsem na první čtyři závody a nikdy nevyhrála. A to jsem ještě sázela hodně opatrně, pouze na to, že můj favorit doběhne první nebo druhý. Celkem běželo v jednom závodě 6 psů. Pak jsem psi občas nějaká závod vynechala. Od školy jsem dostala 2 eura na sázení a zbytek 20 euro jsem prosázela z kapesného od Páji. Když jsem si to přepočetla na český prachy, tak mě to trošku zarazilo, v Čechách bych nikdy takovou částku nevsadila. Ale když už jsem tam jednou se školou šla, bez sázení by to nebylo ono. Bavilo mě to, i když jsem jen prohrávala. Poslední závod byl však můj. Vsadila jsem svých posledních 5 euro na psa jménem Oliver Twist, tak často citovaný literární hrdina v mém oblíbeném filmu Rebelové. A světě div se, doběhl první s velkým náskokem a já se radovala jak malá. Doběhla jsem si pro výhru 27 euro a získala tak všechny své vsazené penízky zpátky a ještě 5 euro navíc. Ale štěstí mám v lásce i tak ;-) .

Další víkend jsme vyrazili do Bray, kde se konal letecký den. Ten byl nic moc, ale my jsme tam stejně jeli hlavně kvůli akváriu a chtěli jsme se projít do Greystones.P1070443 Akvárium bylo krásné, plné různých rybiček a žraloků, které jsme si mohli prohlédnout opravdu zblízka. Cesta do Greystones pak byla slunečná, větrná, trochu jsme i bloudili a opět slézali zídku vysokou 2 metry, když cesta náhle skončila. P1070475 

Od pondělka navštěvuji konečně po několika peripetiích s ředitelem školy vyšší level angličtiny upper-intermediate. Byla jsem tam bohužel pouze jeden den a bylo to pro mě dost těžké, plno nových slovíček, nová učitelka a spolužáci, ale aspoň to je pro mě větší výzva. V předchozím levelu už to byl pro mě jen relax. Od úterka trochu marodím, ale snad už to je dobré a přijedu do Čech ve formě.

Pája se mnou strávil tento víkend doma, když se snažíme Adélku doléčit. Koukáme na filmy, čteme, plánujeme výlet do Skotska a hrajeme deskové hry. Dneska jsme se šli na zkoušku vyvětrat a to do Christ Church (kostel). Je to tam hezké, ale přízemí, kde najdete zlaté poklady, bylo nejhezčí. Tak se na vás v Čechách těším.

V předchozích čtrnácti dnech mě Pája seznámil s některými z jeho kamarádů z jazykovky, kterou navštěvoval, když přijel do Irska. Jeden večer jsme se tady v Dublinu sešli s manželským párem ( Italka a Uruguayec) žijícím v Irsku. Musím říct, že to bylo příjemné posezení, i když ke slovu se hlásila především Stefania, italský temperament se opravdu nezapře. Já jsem měla radost, že jí rozumím a Pája, že ji zase po dlouhé době vidí.

Druhou návštěvu Pája domluvil v Kilkenny, kam jsme jeli po mé škole asi hodinu a půl. Byl to opět manželský pár, tentokráte irsko-brazilský, Pája jim svědčil loni na svatbě v Brazílii. Bylo to bezva, pokecali jsme všichni, já jsem měla občas problém porozumět Carmen, protože mluví děsně rychle, ale podstatu jsem zachytila. Mohla jsem více vstupovat do hovoru, takže jsem měla z toho dobrý pocit. Dostali jsme večeři, dárečky a viděli jsme Páju na videu ze svatby tancovat Macarenu. Odjížděli jsme až ve čtvrt na jednu v noci.

Tento týden jsem se tu setkala s jednou Češkou, kterou mi Pája představil, takže tu mám i českou kamarádku. Žije tu již šest let a chodí tady s Irem, ale nemá vůbec žádnou představu o tom, zda tu chce žít napořád či nikoli.

Dneska jsme tu byli poprvé ve slovenském obchodě, takže jsem si nakoupila do zásoby Kofolu, která mi tu dosud moc chyběla a mohla jsem ji pít jen v českých hospodách, které tu občas navštěvujeme. Takto ji mám každý den po ruce. Koupili jsme taky korbáčiky, křupky a další věci, které nám připomínaly domov. Udělali jsme si i zásobičku Pribináčků. Ještě je tady jeden slovenský obchod, který navštívíme jindy, tam prý dokonce prodávají i čerstvě nakrájené salámy. A zítra asi navštívíme český obchod, který je trochu z ruky, ale pojedeme autem k Pájovi do práce a cestou zpět se tam stavíme a okoukneme zboží. Těšíme se na český chleba.

P1060832

Nejdůležitější událostí týdne byl náš výlet do Londýna. Vlevo na fotce vidíte Áďu poprvé na britských ostrovech na letišti. Výlet se náramně povedl, počasí báječné a každý den jsme padali únavou do postele.

Během třídenního cestování londýnským metrem jsem si uvědomila, že ne vše, co je na západě, je lepší :-) . Nejen, že metro je hlučné, ale nedýchatelno a vedro dělalo z cestování metrem opravdový zážitek. První zastávka nás zavedla do Hyde parku, kde mi chtěl Pája ukázat místo, kde se vyskytují různí přednášející lidé na štaflích a návštěvníci v parku jim ochotně naslouchají.P1060846 Je to taková tradice, kterou tam dnes již dodržují jen blázni. Pája byl notně zklamán, když zjistil, že se tam nikdo takový nenachází. Poté jsme obdivovali Buckinghamský palác. Královna tam sice nebyla, což jsme poznali podle toho, že tam nevisela královská vlajka, ale alespoň jsme si prohlédli stráže pochodující sem a tam jako lvi v kleci.

P1060852

 

 

 

 

 

 

Prošli jsme ještě dva další parky Green park a Jamesův. P1060866 V jezírku jsme dokonce viděli černou labuť s červeným zobákem.

Chtěli jsme se podívat na Trafalgarské náměstí. Bohužel bylo celé zavřené kvůli pochodu gayů, tak jsme se rozhodli jít se projít k jednomu mostu, odkud jsme měli nádherný výhled na Londýnské oko. Jedná se o obrovské kolo, ze kterého je vidět až 40 km daleko.

P1060882

Tam jsme měli v plánu jít na večerní jízdu. Pak jsme se šli projít po nábřeží, kde může člověk vidět různé kousky místních rádoby umělců a můžete zde dostat zdarma obejmutí :-) . Samozřejmě jsme nemohli zapomenout na Big Ben,  Westminster Abbey a Parlament. Pak už jsme se jeli ubytovat do hostelu. Jako obvykle jsme se nemohli dostat do pokoje, to už je snad tradice. Pokoj jsme měli hned u recepce, takže jsme měli všechno dění v hostelu pěkně po ruce. P1060921 Lidé kolem našeho pokoje chodili ven, na snídani, když se někdo vrátil až pozdě večer a nemohl se dozvonit na 24 hodinovou recepci, tak jsme si mohli poslechnout několik desítek minut trvající bušení na dveře, ale v jádru nám to moc nevadilo. Pájovi vůbec ne a mě jen na moment, než jsem zase usnula, protože jsme byli vždy pěkně utahaní.

K večeru jsme si prohlédli katedrálu a šli k vytouženému Londýnskému oku, odkud byl opravdu mimořádný výhled. Jedno otočení kola trvalo 30 minut. P1060943 Londýn je opravdu nádherné město, jen kdyby tam nebylo tak moc turistů.

Druhý den jsme jeli lodí po řece Temži, odkud jsme si mohli prohlédnout tu nejzajímavější část města. Dojeli jsme až k Londýnské bariéře, která chrání město již několik desítek let proti povodním.P1070049 Pokračovali jsme do Greenwich, kde jsme se dozvěděli spousty věcí o vesmíru, o problému minulosti, kdy lidé nedokázali na moři dostatečně určit zeměpisnou délku a hlavně jsme se vyfotili u nultého poledníku. Také jsme tam objevili muzeum s modýlky lodiček a převlékli se za námořníky a bojovníka s pancéřovou helmou. Něco pro nás dva jak stvořené.

P1070075

Poté už jsme šli na Tower Bridge, jeden z nejkrásnějších mostů, co jsem kdy viděla. Uvnitř byla výstava mostů a zajímavostí o nich, a to z celého světa. Dokonce tam byl i Karlův most. Viděli jsme i strojovnu, protože most je zvedací kvůli možnosti proplutí lodí. Zvedá se asi 1000 krát do roka. P1070022 Poté už jsme měli schůzku s Mončou a Honzou (kamarádi z Čech), kteří nás přijeli navštívit. Tedy ne tak docela. Přijeli na pětidenní túru s českou průvodkyní a my jsme si podle nich vybrali stejný termín i hostel, abychom se mohli vidět. Šli jsme na véču a ochutnali anglické pivo. Pája nás od toho odrazoval, ale bylo docela dobré.

P1070155

Pak jsme šli ještě na noční procházku, ale Monča s Honzou to vzdali a šli raději spát, protože měli velice náročný den. Ráno jsme pozměnili plán a šli na procházku s českou výpravou. Těšili jsme se na střídání stráží u Buckinghamského paláce a i střídání koňské pěchoty. Trochu nás to ale unudilo

P1070165

protože nebylo nic moc vidět, lidí jako máku a trvalo to děsně dlouho. Pak už jsme se s výpravou rozloučili a šli na 3,5 hodinovou prohlídku hradu Tower of London. Je tam strašně moc zajímavých věcí, ale bohužel až moc. Po pár hodinách totiž člověk ztrácí koncentraci. Ale vydrželi jsme až do konce, jen jsme neměli sílu stát šíleně dlouhou frontu na korunovační klenoty.

Pak jsme si ještě prohlédli již zmíněné Trafalgerské náměstí a Piccadilly circus (také náměstí) a šupajdili na letadlo, které jsme měli jen tak o fous. Pája krásně všechno naplánoval, takže jsme toho viděli opravdu hodně, jediné co nedomyslel, bylo to, že nevěděl, v kolik odlétáme. Nejdřív jsme zkoušeli internetovou kavárnu, ale měla zavřeno. Tak jsme zkusili zavolat Pájově mamince, ale taky jsme nepochodili. Nakonec, když se nám nepodařilo najít jinou internetovou kavárnu, vrátili jsme se k té původní a naštěstí měla otevřeno.

Jinak já teď chodím do školy odpoledne, protože v ranní škole intermediate jsem už byla asi 12  týdnů a dobrali jsme knížku, co jsme dělali a začali ji od znova. Je to tak zvykem. Takže jsem musela někam jinam, brát to samé znovu nemá smysl. Zvolila jsme si tedy stejný level odpoledne, kde mají jinou knihu. Doufám, že než školu skončím počátkem srpna, že se ještě podívám do vyššího levelu, ale zatím se s ředitelem trošku neshodneme, tak uvidíme za týden. Dobrou noc.

Jeden víkend jsme se rozhodli, že budeme tábořit. Vyrazili jsme hned v pátek odpoledne a jako první P1060503 jsme navštívili Clonmacnoise. Přijeli jsme tam docela pozdě, tak jsme si sotva stačili prohlédnout vzácné keltské kříže a už nám začínala videoprojekce. Naštěstí venku jsme si vše mohli prohlédnout v klidu. Je to krásné historické místo, krásné původní kříže, ale najdete tu i repliky, staré kostely. Na člověka tady dýchne kus historie, ostatně jako po celém Irsku. Měli jsme děsný hlad, a tak jsme byli zvědaví, jestli tady v malých městečkách najdeme nějakou hospůdku či něco podobného. Aďa měla po večerní pitce a doléhala na ní trochu k večeru kocovinka, tak si strašně přála hranolky a coca-colu. A hodný Pája objevil fast food a my jsme si mohli dát burgry, hranolky i coca-colu. Bylo to blaho na můj žaludek. V tomto městečkuP1060516 jsme si ještě prohlédli známý most, který měl strašně moc oblouků a začali jsme hledat náš kempík ve městě Corrofin. Byl maličký, my jsme byli docela unavení z cesty a chtěli jsme jen padnout do hajan. Všude tam vřískaly děti a my jsme si jen přáli, aby vedle nás spali zodpovědní rodiče a zahnali je brzy do hajan. Což se nám i vyplnilo, ale jelikož jsme spali pod stromy, ráno nás budil zpěv ptactva, ale ti ptáci v Irsku mají teda hlasivky, to by člověk neřekl.

Ráno jsme se jeli podívat na další podobné místo plné rozbořených kostelů a krásnou kruhovou věž.

P1060529

Toto místo jsme objevili úplnou náhodou den předtím a chtěli jsme se tam vrátit. Dále jsme jeli na hrad Dunguaire Castle. Byl to příjemný hrádek, kde ještě v minulém století žila jedna stará paní a měla tam dokonce i garáž pro své autíčko. Z nejvyššího bodu hradu byl překrásný výhled do okolí. Všude kolem nás se potulovalo spousty turistů z Dublinu, kteří dorazili s organizovanými zájezdy. Naštěstí byli svými průvodci dostatečně honěni, tím pádem se nikde nemohli moc zdržovat a nám stačilo jen chvíli počkat a měli jsme klid si všechno prohlédnout sami.P1060572 Adélka kocovinku už vyspala, ale bohužel ji zase začala bolet hlava ze sluníčka. Trochu jsem si ten víkend protrpěla, ale to nebylo nic oproti tomu, co mě čekalo začátkem následujícího týdne. Burren je ale skutečně nádherná část Irska, a tak i přes nepříznivý zdravotní stav, jsem si to patřičně užila.

Po další prohlídce Corcomroe Abbey a jedné polorozpadlé věže jsme usoudili, že rozbořenin již bylo dost a Pája mi ukázal Poulnabrone Dolmen. Je to malá hrobka, která je jedním z nejfotografovanějších monumentů v Irsku.P1060605 Tak jsme taky pořídili několik desítek fotek :-) . Chodil tam jeden důležitý policajt a klepal kladívkem do šutrů, a když se nějaký ulomil, tak ho vzal a odnesl stranou, aby se nikdo nezranil. A o své práci dovedl velmi zaujatě povídat návštěvníkům tohoto místa.

Těšili jsme se na pevnost Caherconnell Stone Fort. Pajík má totiž pevnosti děsně rád. Například na Aranských ostrovech se mu ani na podruhé nepodařilo najít správnou cestu, a tak jsme se škrábali cestou necestou. Tato pevnost naštěstí byla nádherně značená a přímo u silnice. Asi jsme byli z Aranských ostrovů trochu namlsaní, a proto jsme této pevnosti nemohli přijít na chuť. Byla P1060613 to nic neříkají směs kamenů, napůl pobořených, poskládaných dokola. Překvapila nás také její malá plocha. Dostali jsme návod, kde se co nacházelo za dob největší slávy, a tak jsme postupovali podle čísel. Nebylo to moc složité, po dvou krocích vždy následovaly další a další rozuzlení, co se kde nacházelo. Propadali jsme tam šílenému smíchu, že cestujeme v čase, vždy když někam dorazíme, tak už to tam není a prošvihli jsme to jen o chlup ( kdo není pravidelným divákem Kroku za krokem, nepochopí :-) ). Nejvíc se nám líbila videoprojekce, protože jsme se tam mohli schovat před slunečními paprsky a sednout si na židličky, protože v té době už jsme padali únavou. Pája tam dokonce na chvíli usnul a už nechtěl jít dál.

Pak jsme si postavili stan v dalším kempu poblíž Cliffs of Moher a jeli posvačit na pláž. Bylo dost větrno, tak jsme se báli, aby nám stan neulítnul, ale vydržel. P1060633 Hřeb večera patřil samozřejmě Cliffs of Moher.

P1060637

 

 

 

 

 

 

Krásné útesy trochu zkazila naprosto komerční atmosféra. Nebylo to tak divoké jako na již zmíněných Aranských ostrovech, vedla tam vydlážděná cestička, bylo tam návštěvnické centrum a předražené parkoviště. Krása to ale samozřejmě byla, jen se za ta léta, co to tam zkulturnili, vytratila trochu ta romantika. My jsme ale nelenili a vydali se i do zakázaných částí, kde jsme chtěli čekat na západ slunce. Ale jelikož se blížil nejdelší den v roce, nevydrželi jsme to a jeli raději do kempu, kde mě Pája ještě překecal, že skočíme na jedno do kilometr vzdálené vesničky. Byla jsem už dost znavená, ale co by člověk pro miláčka neudělal.

Noc byla plná větru, takže tentokrát nás nebudili ptáčci ráno, ale vítr celou noc. Musím přiznat, že jen jednoho z nás.P1060668 Ráno jsme hned vyrazili do Doolinské jeskyně. Vstupné nebylo nejlevnější, ale když jsme se dočetli, že je tam největší volně visící krápník na světě, zlákalo nás to. Bohužel to bylo opravdu to jediné, co v té jeskyni bylo. Navíc jsme tam měli děsně ukecaného a hlavně rychle mluvícího průvodce, z čehož se to pro mě stalo nejnudnější jeskyní, jakou jsem kdy viděla. Celých 45 minut jsem mohla obdivovat jen jeden jediný krápník a průvodci jsem nerozuměla ani slovo. Za to Pája byl v sedmém nebo a děsně se mu to líbilo. Dokonce měl na průvodce ještě několik otázek, aby mu náhodou nezůstalo něco utajeno.P1060691 Pak jsme cestovali po pobřeží, kde jsme se opravdu mohli kochat nádhernou vyhlídkou. Potkali jsme tam dokonce český pár, který nás žádal o jeden snímek. Náhoda chtěla, že jsme tento pár potkali ještě jednou cestou na túru, kde jsme šli po silnici a oni zastavili a zeptali se nás, jestli chceme někam svést. Hold Češi tu

P1060711

drží za jeden provaz. Na již zmíněnou túru jsme měli jít dle průvodce asi čtyři hodiny. A samozřejmě obsahovala hledání další pevnosti, kterou už Pája jednou nenašel a Palko mě varoval, ať mu to vymluvím. Nepodařilo se, ale za to si Pája pořídil lepší mapku (předtím neměl žádnou). Pevnost jsme opravdu našli, jen jsme časově na zpáteční cestě nějak nestíhali, a tak jsme se rozhodli pro zkratku. Nikdy jsme nevěděli, co nás čeká, protože se jedná o krajinu, která je většinou plochá, a pak následuje schodek a pak za se rovinka. Takže jsme se vždy těšili na překvapení, co vše budeme muset slézat. P1060743 Dostala jsme svoji první lekci v lezení po skalách a to rovnou v praxi. Musím říct, že jsem měla opravdu trochu strach. Pája sice říká, že by mě zachytil, kdyby se cokoli stalo, ale já z toho neměla zrovna dobrý pocit. Vlevo na obrázku uvádím jeden příklad, ten nejsložitější.  Byli to srázy asi 7m dlouhé a strmé.

Jako vždy jsme se dostali v pořádku k autíčku a jeli ještě na pláž, protože Pája dostal chuť se poprvé letos vykoupat v moři. Musím říct, že moře bylo opravdu ledové. Mě mrzli už palce u nohou, jen jsem okusila moře, a tak jsme se ujala alespoň foťáku. P1060757 Pája hrdina tam asi napotřetí opravdu vlezl a celý se potopil. Jen pro informaci tento týden mělo moře v Dublinu 15 stupňů, my jsme byli u Atlantiku a to ještě k tomu skoro již před měsícem, takže si ještě pár stupínků uberte a vyjde vám teplota vody, do které Pája vlezl. Podle mě BLÁZÍNEK :-)

Pak už jsme jen pokračovali do Dublinu, kde jsme padli za vlast.

Ráno po návratu z Burrenu mě probudily křeče v bříšku, které trvaly čtyři dny a Pája už mě chtěl hnát k doktorovi. Nemohla jsem jíst, spát, byla jsem z věčně trvající bolesti naprosto vyčerpaná. Ale naštěstí to ustupovalo a ve čtvrtek jsem tak mohla odletět do Čech na plánovanou svatbu. Usoudili jsme, že to bylo zřejmě z vody, kterou jsme tam celý víkend pili. O víkendu nám totiž ve dvou restauracích odmítli naservírovat vodu z kohoutku, jak je to tady zvykem, že prý je to zakázané. V kempech ale o zákaze nic nebylo, tak jsme ji vesele pili. Ale vše se obešlo bez vážnějších následků. Další týden mě ještě přepadla bolest v krku a rýma a tím jsem dovršila svoji neschopnost.

P1060810

Svatba byla exkluzivní a krásně atypická. Po obřadu a společném focení jsme měli piknik v parku (asi 8 lidí), kde jsme se nadlábli Panini a vínem. Pajík to trochu přehnal a při pokusu vstát upadl zpět na deku. Jelikož jsme pak šli na prohlídku místního zámku, dovedete si představit, jak se tam bavil. Jelikož i za střízliva se chová jako dítě, tentokrát opravdu perlil. Ale byl děsně roztomilý. Pak jsme šli ještě na výstavu kočárů a následně do hospody za ostatními hosty, kde jsme dostali bezva večeři a tancovalo se a popíjelo až do půlnoci.

Dva pátky po sobě jsem pařila v hospodě se svými spolužáky a učiteli sama, protože Pája byl líný jít se mnou. První pátek jsem se sešla se svojí bývalou spolužačkou a hodně jsme si pokecaly. Pak jsme objevily na terase naše učitele a trvali na tom, ať si přisedneme a nakonec jsme zpívali písničky každý ve svém rodném jazyce. Já teď jak se snažím myslet anglicky, tak mě žádná česká písnička nenapadala, která by se hodila do hospody, tak jsem zapěla Vánoce, vánoce, přicházejí…

Další pátek byl v duchu mistrovství světa ve fotbale. Každý si vylosoval zemi a musel se nastrojit do jejích barev či vymyslet nějaký jiný kostým. Já jsem si vylosovala Slovinsko. Pája mi vytiskl tři slovinské vlajky, které jsem si připevnila na sukýnku a pomalovala si obličej slovinskými vlajkami (použila jsem kvalitní oční stíny od Oriflame, vydržely celý večer :-) ). Byla jsem vybrána mezi 4 nejlépe vyfešákované holky a skončila mezi druhým a třetím místě. Byly sice jen dvě ceny, ale jelikož první a druhé místo okupovaly učitelky, rozdaly ceny studentům, tak jsem si domů odnesla brazilské tričko.

Po náročném víkendu jsme si udělali další víkend totální relax. Nedělali jsme vůbec nic. Akorát čučeli na filmy, trochu vařili, já jsem si četla anglicky psanou knížku…

Od příštího týdne přestupuju do odpolední třídy. Tahle škola totiž funguje tak, že tam pro každý level mají jen jednu knížku ráno a jednu odpoledne. A když dojedou na konec, tak ji točí dokola. Vychází to tak na 12 týdnů a já už tam tak dlouho jsem. Ztratilo by to pro mě význam, i když mám moc ráda svou učitelku, spolužáky a ranní třídu. Měla jsem na výběr postoupit zase o level výš, ale na to jsem se necítila a dle mých spolužáků, kteří tento vyšší level navštěvují vím, že by to pro mě byla moc velká výzva. Ještě potřebuju strávit čas ve středně pokročilých. A tak druhá možnost byla chodit odpoledne. Nejdřív se mi to moc nelíbilo, ale čím dál tím víc jsem nadšená. Je to taková změna rytmu, když si budu chtít polenošit, no problem, nová učitelka, to znamená, nový styl výuky, nový přízvuk, nové hry a tak… Prý jsou tam lidi na lepší úrovni než ráno, takže větší výzva pro mě. Jogu a Salsu budu v pohodě zvládat, protože škola je od půl třetí do půl šestý. Takže se docela těším.

Takže zase za 14 dní nashledanou, musela jsem snížit frekvenci psaní na čtrnáctidenní frekvenci, už se to nedalo udržovat týdenně.

Ještě jsem zapomněla připsat jednu historku, kdy jsem lezla po horách. Strašně jsem se praštila do nohy o šutr, o které tam nebylo nouze, tak jsem tam vyjekla a Pája na mě: Co se ti stalo? A já na to, že jsem se praštila do nohy. A Pája s nevinným obličejem se mě zeptal: A prosím tě, o co? Jeho dotaz mi přišel tak naivní, že jsem si myslela, že to snad myslí vážně. A taky, že jo. Nezbývalo mi než se rozesmát. Podobné otázky mi pokládá celkem pravidelně vždy v pondělí po celovíkendovém výletování: Z čeho jsi tak unavená? Jeho šibalský úsměv vás dokáže rozzářit do ruda..