Ke konci září nás čekala velká událost. Na 5 dní přijeli na návštěvu moji rodiče. Dovolenou v cizině si oba moc zasloužili, protože nikde už dlouho nebyli. Jelikož mamka v Irsku nikdy nebyla a taťka tu sice rok pracoval, ale moc toho neprocestoval, rozhodli jsme se je tu pořádně provést. Vyzvedla jsem je odpoledne na letišti a jeli jsme dvoupatrovým busíkem domů. Jelikož toho ale předchozí noc doma moc nenaspali, byli děsně unavení, a tak jsme zbytek dne strávili doma. Já jsem šla večer do divadla se školou, a tak přijela druhá hlídací směna – Pája. Ten se dokonale ujal role hostitele a připravil pro rodiče večeři a upekl perníček. Moje mamka z toho byla v šoku a myslela, že Pája dělá perník z nějaké směsi, ale on měl recept od maminky a moje mamka si ho hned vyžádala. Ohledně divadelního představení musím říct, že nic moc. Byla to spíš taková hra, kterou si můžou hrát lidé u táboráku. Na podiu bylo asi 12 lidí různých národností a byli rozděleni na 2 družstva a soutěžili. Byli tam různé scénky o tom, proč jsou v Irsku, scénky hádání se mezi sebou v různých jazycích, vědomostní soutěže, zpívání apod. Občas to bylo trochu zábavné, ale poměrně o ničem. Dobré bylo to, že tam mluvili především cizinci, a tak bylo dobře rozumět. Začátek celé akce byl nejvtipnější. Měli jsme se sejít před školou, bylo nás asi 5 a čekali jsme a čekali, ale nikdo ve škole, kdo by o divadle věděl, nebyl. Byli jsme trošku zmatení, ale museli jsme čekat dál, protože jsme neměli lístky. Nakonec se přiřítil týpek, který jak jsme se později dozvěděla, je ředitelem školy. Táhlo z něj dost pivo a pořád se nám omlouval, a že bude za minutku zpátky. Čekali jsme po několik dalších minut než se konečně objevil i s lístky, které nemohl samozřejmě najít. Museli jsme spěchat, abychom nepřišli pozdě na představení. Po čase jsme se ale dostali do hospody, kde nás předal jinému učiteli a šel zase chlastat. Připojilo se k nám několik dalších spolužáků. Bohužel učitel nevěděl, kde divadlo je. Nejdřív jsme si mysleli, že si dělá srandu, ale když se na každém rohu ptal kolemjdoucích kudy dál, zjistili jsme, že to vtip nebyl. Nakonec jsme dorazili přesně na čas. Když jsme vstoupili do divadla, dostal každý pohárek vína a číslo a slovo. Ve hře se totiž losovala čísla, a tím bylo celé představení řízeno, tj. podle toho hráli různé scénky. Mé číslo vylosovali jako první, tak jsem řekla slovo napsané na papírku a představení mohlo začít.

P1080833

Další den jsem šla do školy a dala rodičům bojový úkol, že se sejdeme po mé škole v jednom parku. Rodiče to zvládli na jedničku, až na to, že byli zrovna uprostřed nakupovacího procesu, když jsem je našla. Provedla jsem je pak po centru města po všech známých památkách a později se k nám připojil i Pája, který se ale neuměl obléci a byla mu děsná zima, tak se zase od nás odpojil a šel domů a my pokračovali statečně dál. Večer jsme se pak jeli podívat na byty, kde taťka pracoval. Byly to takové skleněné králíkárny a vypadalo to děsně vylidněně. Šílené místo, vyhlídku tam lidé mají pouze do bytů druhých, kdyby tam někdo bydlel, tak tam můžete pozorovat lidi celý den, jak se pohybují po celém svém bytě, jelikož stěny byly všechny ze skla. Pája nám ukázal, kde pracuje, a pak jsme se ještě jeli podívat k moři k majáku. Bylo děsně větrno a již tma, ale prošli jsme se hezky po mole.

P1080853

V sobotu jsme vyrazili na celodenní výlet. První zastávkou bylo město Drogheda. Tam jsme obdivovali krásnou bránu, která nebyla v minulosti bránou a našli jsme i unikátní železniční most. Vyřádili jsme se v muzeu, kde pan průvodce trpělivě čekal než Pája našim přeloží po částech jeho výklad. Bylo to malé, ale zajímavé muzeum různého nářadí z minulosti. Taťka si zavzpomínal na časy na vojně, když viděl starou telefonní ústřednu. Malou výstavku měli ještě v nádherné věži.

P1080879

A pak už na nás čekala hrobka Knowth. Já už jsem s Pájou byla na Newgrange, nejznámější hrobce poblíž, tak jsme se rozhodli navštívit naopak největší hrobku. Bylo to fascinující místo, kde nás honili jak nadmuté kozy. Nejdřív povídání, a pak rychle prohlídnout a zase zpátky do autobusu, aby se mohli kochat další. Ale i tak jsme to tam celé oběhli.

Ještě jsme našim ukázali krásy Hill of Slane a Trimu. V Trimu jsme se skamarádili s nádhernou kobylkou, která chtěla ochutnat naše svačinky. Ale protože víme, že koníci salámky nejedí, dávali jsme jí travičku, P1080907kterou s chutí baštila. Pája mě učil, jak krmit koníky, protože jsem to ještě nikdy nedělala. Kobylka byla neuvěřitelně kamarádská, tak jsme jí dali i ohryzek a jedno celé jablíčko. Ta si pošmákla. Pak za námi šla podél ohrady až na konec jejího výběhu, tak si nás oblíbila. S pokračujícím dnem a blížící se tmou jsme konečně dorazili i do Maynoothu, kde taťka bydlel před pár lety. Moc se nám městečko zalíbilo, hlavně hrad,  tak jsme se rozhodli, že tam příští den zaskočíme za světla. Taťka nás tam provázel, jakoby odtud odešel včera. Má úžasnýho pamatováka na detaily. Jen ho zaskočilo obrovské Tesco, které tam stihli vybudovat za tu dobu, co tam nebyl. I nás zaskočilo, protože Maynooth je docela malé město.

P1080923 V neděli jsme si dali odpočinkový den, protože i když jsme rodiče postupně zocelovali, nechtěli jsme je úplně vyčerpat před posledním pondělním výletem do Glendalough. Takže jsme si hezky pospali a vyrazili do Maynoothu, kde jsme kromě hradu objevili i nádhernou univerzitu a procházeli se tam v parku, kolem katedrály a jezírka. Měli to tam nádherné, jen katedrálu zamknutou na deset západů, takže jsme nemohli nakouknout. V zahradách jsme tam honili jednoho zajíčka, protože jsme si ho chtěli vyfotit, ale on o to moc nestál.

P1080972

Rozhodli jsme se využít městskou dopravu a po návratu z Maynoothu do Dublinu jsme jeli autobusem na Howth. Čekala nás zajímavá procházka po pobřeží, k majáku a taky na jednu plážičku, kam mamka odmítla jít. Bylo to po schodech dolů z útesu, a pak zase nahoru. Ale taťka to zvládl. Procházka byla dlouhá a protože nám pořádně vyhládlo, zastavili jsme se v restauraci na proslulou rybí polévku chowder a fish and chips. Obsluhovala nás česká servírka, tak se naši cítili jako doma. Konečná cesta Dartem nás zavezla až domů, kde jsme všichni usnuli jak mimina.

P1080988

V pondělí nás čekaly nádherné toulky přírodou. Vyjeli jsme si do Glendalough a Pája vymyslel nejdelší trasu, co se tam dá zvolit, kolem dvanácti kilometrů. Vzali jsme to obhlídkou kolem dvou jezer. Viděli jsme dokonce záchrannou akci, kdy vrtulník vytahoval nějakého zraněného v místech, kam jsme měli v plánu vyšplhat. Zpočátku jsme šli po rovince a pohůdka, ale pak jsme se museli vyškrábat do velikého kopce. Pája našim sliboval, že pak už je to jen po rovince, ale trochu pozapomněl na ještě jeden kopec. Byl to opravdu P1090049 nádherný výhled na široké okolí, jen cesta dolů, a pak kolem jezera zpátky k autu byla nekonečná. Občas se tomu nedalo říkat ani cesta, ale aspoň to bylo dobrodružství. Viděli jsme tam i jeleny a srnky, prostě unikátní příroda a čerstvý vzduch nedaleko od Dublinu. Mamku ještě několik dní po návratu do Čech bolely nožky. Ale mamka i taťka vše zvládli a hrdinně jsme všichni došli ke stánku s občerstvením, kde jsme si dali kebab a zmrzlinku. Nakonec jsme se šli ještě podívat na válcovou věž a starou katedrálu, kde Pája našel úžasnou cestu přes plot s ostnatým drátem. Zpátky jsme už mohli jít nalezenou cestou a normální brankou.

Našim se u nás strašně moc líbilo, plno výletů, žádná práce a starali jsme se o ně jako o vlastní :-) . Vařili jsme jim s Pájou dobrůtky, které tady baštíme, třeba wrapy, hamburgery, quiche a samozřejmě pravou irskou vydatnou snídani.

Další víkend jsme zůstali v Dublinu a užili si Octoberfest. Je to německý festival s pořádnou baštou, pivem a hudbou. Byli jsme tam v sobotu i v neděli a dali si báječné klobásky, pečené koleno se zelím a bramborami, výborné kvasnicové pivečko a taky jsme ochutnali bramboráky, které byly strašně moc mastné a sladké doughnaty. V sobotu tam hráli takovou klasickou německou hudbu, něco jako česká dechovka, za chvíli nám to přišlo moc stejné, tak jsme šli domů, ale ještě si opodál na ulici zatancovali polku. Nevím proč, ale kolemjdoucí lidé na nás tak divně koukali, jako kdyby to snad ještě neviděli :-) . V neděli pak hráli spíše moderně. Bylo to v dokách, takže všude samá voda, prostě paráda. V neděli jsme dokonce domů jeli autíčkem s kamarády ze Slovenska, kteří nás svezli. Bylo nás šest na jedno auto, ale vmáčkli jsme se tam.

P1090081 Ten samý víkend se nám ještě podařilo jít na dvě akcičky, ale trochu jsme si připadali jako malé děti. Navštívili jsme totiž Waterways centrum, kde jsme se chtěli něco dozvědět o kanálech postavených tady v Irsku. Já jsem třeba nevěděla, že teoreticky se dá dostat ze severu Irska na jih přes vnitrozemí pomocí kanálů. Teoreticky proto, že jeden kanál je zasypaný a nejsou peníze to ho dokončit a ani zájem. Pán se nám omlouval, že výstava je určená spíše pro děti, ale že klidně můžeme jít dál. Tak jsme šli, o kanálech jsme se sice nic moc nedozvěděli, ale za to jsme si zajezdili na počítači s lodičkou ve zdymadlech, pak jsme museli s lodičkou troubit, když jsme viděli kachnu, aby stačila odlétnout, zahráli si několik her kvízu a pohráli si s plyšáky.

P1090089

Další akci pro děti jsme zažili v dublinském aquaparku. Mysleli jsme, že to bude třeba něco podobného jako v Liberci, ale bylo to mnohem a mnohem menší a všude jen samá mimina a děcka. Plavat se tam dalo jen v jedné takové řece a nebo v bazénu, který byl ale poněkud z ruky. Jediná zábava, kterou jsme si už jako bohužel dospělí mohli užívat, byly tři  tobogány. Na pirátskou loď by nás už nepustili a surfařská část byla poněkud o ničem. Tobogány byly ale skvělý. Hlavně ten, kde se jezdilo na nafukovacích kolech. Bohužel při první jízdě jsem neodhadla, jak vysoko musím zadek držet, abych se nepraštila, a tak při posledním skoku jsem si pěkně narazila kostrč. Pak už jsem jezdila opatrněji, ale protože jsem se nemohla do kruhu dostatečně položit, vždy jsem po posledním prudkém skoku skončila bez kruhu, ale bylo to bezva. Tobogán celý ve tmě byl taky super, celou dobu jen tma a obrovská rychlost. Po pár hodinách nás to už přestalo bavit a šli jsme na Octoberfest na sváču. I to zázemí v aquaparku bylo poněkud zvláštní. Neměli tam ani žádné sprchy, jen dvě přímo u bazénu, kde se člověk nemůže umýt mýdlem a ani bez plavek. Připadalo mi to tam poněkud předpotopní, na to že je to otevřeno jen několik let. Když by si chtěl člověk tam koupit něco k jídlu, musel by se převléct a jít do baru a nebo si koupit něco v automatu a sníst to tam mezi skříňkami. Nikde se tam nedalo sednout ani lehnout ani nic odložit. Už se těšíme do Čech na pořádný aquapark. Pája tam skoro prodřel plavky, tak mu musíme pořídit nové.

Zkusili jsme tento týden ještě jeden plavecký bazén poblíž, protože bychom chtěli chodit pravidelně plavat, ale mě se tam moc nelíbilo. Děsně moc lidí a hlavně ten bazén měl na jedné straně asi jen metr hloubku, která se pomalu, velmi pomalu zvětšovala a ve tři čtvrtě bazénu byl hups s hloubkou asi 2 metry. Strašně špatně se mi plavalo v té malé hloubce. Já nejsem žádný plavec, který má speciální techniku plavání, i když mě to Pája učí, a tak malá hloubka mi dělá problémy. Bojím se, že se někde praštím, a taky se mi to několikrát podařilo.

Tento týden jsem viděla plakát na představení na ledě a už máme lístky. Moc se těším, protože miluju krasobruslení a pohádky a toto je spojení obojího. Jedná se o Sněhurku a budou tam ruští krasobruslaři. V sobotu se chystáme do Barcelony a strávíme tam tři dny s mojí kamarádkou z jazykovky a budeme u ní taky bydlet. Dívali jsme se na internetu na teplotu moře a měla by být kolem 23 stupňů, tak si berem i plavky. Počasí sice nevypadá moc dobře, ale to nevadí, my si to užijeme i tak.

Ve škole máme soutěž: napsat esej na téma Den, který změnil můj život. Přemýšlím, že se zúčastním, protože takových dnů jsme ve svém životě zažila docela dost :-) . Taky jsem začala Pájovi občas číst pohádky na dobrou noc v angličtině. Je to pěkné cvičení v čtení a Pája mi opravuje výslovnost. Jen kdyby vydržel déle. Po pár minutách, někdy desítkách minut vždy usne jako špalek. A proč by taky ne, k tomu jsou přece pohádky dělané, aby uspávaly děti :-) .

Těším se na vás u příštího blogu, kde popíšu zážitky z Barcelony.

Přidat komentář