Jak naznačuje titulek v nadpisu, hlavní událostí uplynulých týdnů se stalo to, že Pája se odhodlal poprvé v životě navštívit se mnou jógu. Musím přiznat, že mu to docela šlo, je docela ohebný. Nalákala jsem ještě svoji kamarádku z jazykovky Claudii, která také nikdy předtím jógu necvičila, ale vždycky chtěla. Šli jsme v sobotu o tomto víkendu a já vybrala level 1-2 s učitelkou, kterou jsem ještě neznala. Ta nám teda dala. Ještě dnes večer se nemůžeme pořádně ohnout, bolí nás zádové svalstvo, ale Pája říkal, že by tam klidně šel znova. To já se budu této učitelce vyhýbat zatím obloukem, protože na to její cvičení zatím nemám svalovou vybavenost. Ale dobrá zkušenost to byla. Doufám, že mě zítra ve škole Claudia nepošle k šípku. Slíbila, že se mnou bude chodit pravidelně a já bych tak měla parťáka, tedy jen do půlky prosince, kdy se vrací zpátky domů do Itálie.

Ve škole jsme měli jednu soutěž, napsat esej na téma: Den, který změnil můj život. Tak jsem samozřejmě napsala kratičké pojednání o Pájovi a představte si, že má esej nevyhrála. A to jsem tam napsala, jak je božský :-) . Ale nevadí, Pájovi se aspoň při lehké úpravě mé eseje zvedlo sebevědomí. Ne, že by to bylo potřeba, má ho veliké až až, ale i tak mu to polichotilo.

V bytě nám nainstalovali nový intercom, takže teď, když by k nám někdo přišel, může se na nás dozvonit už u brány a můžeme mu otevřít. To samé je i u vchodových dveří, to znamená, že už tady v Irsku konečně zavedli i zvonky u dveří, to je ale vynález.

S prací to zatím vypadá tak, že životopisy posílám stále, ale už s menším nadšením, protože se mi dosud nikdo neozval. Ve škole nám ale nabídli od listopadu, nebylo specifikováno od kterého data, že bychom mohli spolupracovat se školou v rámci internship. Byla by to práce u nich v kanceláři, zadávat data do počítače, zvedat telefony, vítat nové studenty a tak. Práce by byla neplacená, je to pomoc, jak získat praxi v práci v kanceláři, ale poskytli by nám nějaké volné hodiny ve škole. Je to mnohem zajímavější práce než třeba dělat bagety či být v kopírovacím centru, protože se člověk více zapojí do pracovního procesu, bude muset hodně mluvit, získá praxi v kanceláři. Ale nevím, jak to nakonec dopadne, protože o to byl ve škole dost velký zájem.

Minulý týden přijela zase moje kamarádka Hafsa, takže jsem měla o zábavu postaráno. Její angličtina se hodně zlepšila, protože se kamarádí (nebo chodí, je to těžké specifikovat, je to něco mezi tím) s jedním Irem a mluví spolu často po skypu. Takže svůj týden v Dublinu dělila mezi mne a jeho. S Hafsou jsem byla v jedné galerii, nejsem galeriový typ, ale byla to paráda. Obrazy i povídání o autorovi mě vyloženě nadchlo. Také jsme spolu zašly do neuvěřitelně nudného muzea, bylo to o historii Irska a Dublinu, ale šíleně nás přehltili informacemi. Také jsme si zacvičily jógu a zašly si do neuvěřitelně drahé restaurace, kterou Hafse doporučila její sestra. To, že je tak luxusní, jsme však zjistily, až když jsme do ní vstoupily a naše kabáty nám již byly odneseny neznámo kam. Takže jsme si dala každá obědové menu, 2 chody za 30 euro, a mazaly pryč. Popravdě to tam bylo ale neuvěřitelné. Obsluha bezvadná a jídlo také. Ochutnaly jsme tam dýňovou polévku se špenátovými noky a lepší polévku jsem v životě ještě nejedla. Byla to super zkušenost, ale za ty prachy určitě nestála. Příště si člověk musí pořádně prohlédnout, kam to vlastně leze.

S Pájou jsme v uplynulých dnech navštívili jedno výjimečné představení v divadle: Sněhurka na ledě. Bylo to v klasickém divadle, ale místo pódia bylo kluziště. Hostovali zde krasobruslaři z Ruska a bylo tam i trocha akrobacie ve vzduchu. Moc se nám to líbilo, jen kdyby kolem nás všude neposkakovala zlobivá děcka, která šustila pytlíkama, řvala a dělala všechno proto, aby nám to znepříjemnila. O přestávce jsme se museli prodírat hordami odpadků, které na zemi zanechaly nejen děti, ale i dospělí. Je to opravdu nechutné, ale už jsem byla zvyklá z divadla, které jsme navštívili loni, takže mě to nepřekvapilo. Jako slušně vychovaný člověk jsem chtěla krabici od popcornu vyhodit do koše, ale v celém divadle jsme ani jeden nenašli. Asi to Irové považují za zbytečnost. Tak jsem musela až ven před divadlo, kde jsem jeden objevila. Mimochodem četli jste správně, v divadle opravdu prodávají popcorn, a to si tam chtěl Pája vzít oblek, než jsem mu to rozmluvila :-) .

Na Halloween jsme si koupili dýni a Pája ji celou vydlabal a upekli jsme dva dýňové koláče. Strávili jsme tím celé odpoledne, ale vyplatilo se. Byly docela dobré, pro mě trochu moc patlavé, ale jinak to šlo. Pájovi chutnaly moc. Dokonce i ten, ke kterému měl udělat těsto, ale protože nevěděl, jak vypadá špetka soli, skončilo těsto trochu přesolené, no popravdě trochu víc, ale náplň z dýně to značně přebyla.

Abych nezapomněla, chodím už do advanced, což je skupina pokročilých a nejvyšší, kterou moje jazykovka nabízí. Učitel mi říkal, že bych to tam měla zkusit, tak jsem šla. Jsem tam samozřejmě nejhorší a všichni mluví lépe než já, ale mám tak dobrou motivaci se co nejrychleji zlepšit.

Jinak čtecí mánie nás ještě nepřešla, tak teď dost času trávíme čtením. Já jsem četla knížky na výuku angličtiny, to znamená, že někdo přepíše známou knihu jednoduššími slovy a děj poněkud zkrátí. Už jsem se dopracovala k poslednímu levelu, který vydávají a četlo se mi to docela pěkně, tak teď začnu číst úplně normální knížky v angličtině a uvidíme, jak to půjde. Jednu mám od Páji, je o životě v Irsku a druhou jsem dostala od kolegů v České pojišťovně, je to od Dana Browna Ztracený symbol.

Tento příspěvek takto ukončím, ale vyprávění navazuje hned v dalším díle, kde popíšu dva naše víkendové výlety.

Přidat komentář