Zdravím z věčně zeleného a slunečného ostrova. Určitě byste nevěřili, že tu máme taky někdy léto, ale je to tak. Předposlední květnový víkend jsme dokonce vyrazili do Malahide na pláž. Jeli jsme samozřejmě autíčkem, aby bylo trénované na dlouhou cestu po Skotsku, kterou plánujeme v srpnu.P1060016  První cesta vedla na pláž, bylo nádherné letní počasí, lidé se opalovali na sluníčku a pláže byly plné. Jediný rozdíl od jižních států Evropy byl v tom, že ve vodě nebylo vidět skoro ani živáčka. Moře je v Irsku poměrně studené a i v létě dosahuje maximální teploty 18 stupňů. Jelikož tady byla dlouhá a chladná zima, je teď moře mnohem studenější než v dřívějších letech. My jsme sundali botky a brouzdali v moři, občas jsme šli po suchu a občas po vodě, protože při odlivu vznikají na pláži určitá jezírka a moře je daleko od břehu. Do jednoho většího jezírka jsme namířili naše kroky a v půlce nám začaly nožičky děsně mrznout, až jsme mysleli, že už to nedojdeme.P1060023 Šli jsme po pláži až do další vesničky Portmarnock, kde jsme se chtěli stočit tentokrát vnitrozemím zpátky do Malahidského parku, kde je hrad, model železnice a palác, kde najdete domečky pro panenky. Problém ale byl, že Pája zapomněl mapu v autě. On sice tvrdil, že jsme ji zapomněli oba, ale ve skutečnosti  mi zapomněl říct, že nějakou potřebujeme. Já myslela, že cestu zná. Bohužel to tak nebylo. Bloudili jsme po vesnici jak zajíci v kukuřičném poli. Výchozím bodem se nám stala jedna křižovatka, ze které jsme vyzkoušeli téměř všechny směry (viděli jsme ji celkem čtyřikrát). Vždy jsme ale skončili ve slepé ulici, neboť zde byla pouze bytová zástavba. Když se blížila pokročilejší hodina a já už ani nedoufala, že uvidíme někdy Malahidský park, Pája zjistil cestu od jednoho pána na autobusové zastávce. Poradil nám, že za chvilku jede autobus, tak jsme toho využili a urychleným přesunem a busem jsme vše stihli a našli i park. Bylo to docela daleko od místa, kde jsme uvázli, Pája si dle mapy prý neuvědomil, jak daleko to je. Park byl hezký, ale zámek nestál vůbec za to, naprosto nezajímavý. Zato jsme byli nadšení z modelu železnice, kde na jednom velkém modelu byly koleje, nádraží, lodě apod. ze všech koutů Irska. Bohužel už jsme nestihli domečky pro panenky, a tak se tam podíváme ještě jednou a pořádně.

Večer jsme pak šli na večeři s aikidisty od Páji. Bylo to docela dobré, jen bylo těžké se zapojit do hovoru, když všichni kolem mě mluvili rychleji než já a hlavně já o tom musím víc přemýšlet a soustředit se a než dám dohromady svůj názor na danou věc, téma je pryč. Ale aspoň jsem si naposlouchala Iry a příště už to bude lepší.

V neděli jsme si chtěli půjčit ve Phoenix parku tandemové kolo, ale jelikož bylo nádherné počasí, všichni nás už předběhli. Tak jsme se aspoň slunili na trávě a zbaštili zmrzku.

Další týden jsem se musela rozloučit s hodně lidma z jazykovky a bylo to smutné. Taky jsem dvakrát pařila v hospodě, kde jsem si hodně pokecala s jednou kamarádkou ze Španělska, která už ve škole není. Někdy si tu připadám děsně sama, protože lidé odcházejí jak na běžícím páse a přicházejí noví, ke kterým ale vždycky se nedá najít vztah a když ano, tak začíná celé poznávání od začátku. Už mi to trochu leze na mozek. Někdy se ani nechci s někým sbližovat, abych se s ním pak nemusela srdceryvně loučit. Ale většinou to je v pohodě, jen někdy to na mě padá.

Taky jsem byla na obědě s Pájovými kolegy z práce. Bylo to fajn a Paulína (Pájova kolegyně z Polska) slíbila, že půjde další týden se mnou na jógu, ale jako tradičně to zrušila. Ona vždy něco slíbí, že někam půjdeme, nebo tak a vždycky z nějakého důvodu to odvolá. Pája říká, že tak nespolehlivou ženskou ještě nepotkal.

Pája nám začal lézt po skalách. Nějak se mu tam zalíbilo, že zapomněl i chodit na takwondo. Vždycky se na nějakou dobu pro něco nadchne a zapomene na své další koníčky. Naštěstí mě si ještě pamatuje 🙂 .

P1060049

Další víkend jsme pak vyrazili na dvoudenní výlet do Connemary na západním pobřeží Irska. Je to úplně jiná krajina než tady na východě. Všude jsou hory, jezera, rododendrony, na silnicích potkáte chrápající či kojící ovce, lidé tam hodně mluví irsky, velice krásné místo. Prozatím můj favorit. Určitě tam s Pájou uděláme ještě další výlet, protože jsme všechno nestihli objet.

První den jsme pojali jako road trip (výlet po silnici). Jeli jsme do Galway a odtud dále po pobřeží a kochali jsme se. Ještě předtím ale Pája přehlédl již podruhé ve svém životě tu samou čtyřmetrovou ceduli, která byla na dálnici a rozdělovala silnici do dvou směrů a on samozřejmě zůstal v tom špatném pruhu, což si sice uvědomil, ale poněkud pozdě. Tak jsme museli sjet na nejbližším sjezdu,

P1060071

který byl docela z ruky a vraceli se šílenými silničkami zpět na dálnici, protože Pája říkal, že je to lepší než jet na dálnici opačným směrem a pak správně odbočit. Poněkud se ale spletl a my tam jezdili v divočině, kdy pokaždé Pája říkal, že si pamatuje, že tudy taky bloudil při své první omylné cestě, ale po čase uznal, že vůbec neví, kde jsme. Ještě k tomu jsme měli starou mapu, na které nejsou dálnice zakreslené. Po hodně dlouhých minutách a desítek minutách jsme cestu našli a naštěstí už po zbytek dne nebloudili a mohli se kochat. Občas se Pája kochal až moc a já musela dávat pozor, aby on dával pozor. Pája mi ukázal korálovou pláž, fakt nádhera, nikdy jsem nic podobného neviděla.

P1060097

Ještě jsme ten den navštívili ostrůvky, které jsou spojené úzkými mosty a chatu Patricka Pearse, který byl významný účastníkem velikonočního povstání v roce 1916 a který bojoval za nezávislost Irska. Bylo to jeho letní sídlo a sloužilo i jako letní sídlo pro jeho žáky. Hezká krajina, jezero u chatky, trošku zaneřáděno všudypřítomnými muškami, ale fajn.

Navštívili jsme také město Roundstone, kde jsme se těšili, že uvidíme výrobu bubínku z kozí kůže a ruční malování keltských vzorů. Bohužel ale měli otevřen jen obchod a ve výrobních místnostech nikdo nebyl. Alespoň jsme si ale mohli prohlédnout všelijaké hudební nástroje, které používají irští muzikanti.

P1060132

Večer jsme dojeli do hostelu, který nám doporučil Pajíkův kolega z práce. Hostel byl v naprosté divočině a nacházel se u jediného fjordu v Irsku. Tak jsme se chtěli aspoň projít podél fjordu, když se tam nic jiného nedalo dělat, ale to nám bylo také znemožněno, protože u vody bylo vše oploceno. Těšili jsme se na večeři, ale bohužel tu byla jen kuchyň, kde si můžeš uvařit sám. Tak jsme dojedli zásoby z domova a na teplou večeři si nechali zajít chuť. Večer jsme se chtěli aspoň projít při západu slunce, ale všude bylo tolik mušek, že jsme udělali jednu fotku a mazali na pokoj.P1060141 Pokoj jsme sehnali s obtížemi, protože Pája ohlásil náš příjezd na záznamník, jelikož se nemohl dovolat do recepce. Záznamník ale slouží v tomto hostelu asi pouze jako dekorace, protože o našem příjezdu nikdo nevěděl. Nakonec jsme dostali poslední volná místa v desetilůžáku.

Ráno jsme vstali brzy a hned vyrazili do civilizace pro nějaké jídlo, protože ubytování bylo bez snídaně a naše zásoby byly na minimu. V koupelně nás stačilo poštípat tisíce mušek, které tam čekali na čerstvou krev. Naštěstí v noci jsme měli klid. To si představte, že sedíte na záchodě či si čistíte zuby a každých 5 vteřin dostanete štípanec. Paráda, vypadli jsme z hostelu hrůzy velice rychle. Bohužel příliš, protože v nejbližším městě bylo naprosto mrtvo včetně obchodu s jídlem a muzeem, které jsme chtěli navštívit. Tak mě Pája poprvé na parkovišti učil řídit a připomínal mi vše, co jsem už za těch deset let, co jsem neřídila, zapomněla.P1060144

Obchod nakonec otevřel, ale moc toho tam neměli, tak jsme se aspoň zásobili sušenkami a krekrami pro případ nouze. V muzeu jsme taky pochodili jen na půl, protože byl opět otevřen jen obchod se suvenýry. Muzeum otvíralo až o dvě hodiny později. Ale naštěstí nás hodný pán pustil do muzea, mohli jsme shlédnout video o tom, jak se z ovčího porostu stane svetr, prohlédli jsme si staré stroje, na kterých se předlo a tkalo a viděli mnoho fotek ze starých dob a to vše zadarmo a ještě se nám pán pořád omlouval. Tak jsme mu aspoň udělali kšeft v obchodě a koupili si ptáčka zpěváčka. P1060162

Další zastávku jsme měli v Kylemore Abbey, kde se nacházel nádherný park, zahrady, hrad, kostel a mauzoleum. Netušili jsme, že je to tak turisticky atraktivní místo, všude samí Francouzi, ale důvod jsme nezjistili. Kromě turistů nás otravovali i mušky, které nás doprovázeli na každém kroku.

No a další zastávka byl vrchol výpravy a to doslova. Jeli jsme do národního Connemarského parku a tam vylezli

P1060207 na 445 m vysokou horu Diamond Hill. Z dálky se zdála strašně vysoká a nepřístupná, ale nakonec výstup nebyl tak strmý, jak jsem si myslela. A ten výhled. Poté už jsme frčeli na pláž, která je přístupná jen při odlivu a můžete na ní dokonce vjet autem a přemístit se na ostrůvek. Za přilivu je celá pod vodou. My měli to štěstí, že byl zrovna odliv a já se mohla podruhé vyřádit jako řidič.  Ještě nikdy jsme ani jeden neřídili na pláži a jelikož provoz tam byl dost malý, tak jsme si to patřičně užili. P1060253 Pája si tam i zasmykoval a pak mě donutil ještě chvíli řídit na opravdové silnici, která byla tak akorát úzká pro jedno a půl auta. Po kilometru jsem to zabalila, že pro dnešek už bylo zábavy dost. Ale ani mi nepřišlo, že řídím vlevo, protože ta cesta byla tak úzká, že si to člověk ani neuvědomoval. Ještě jsme si prohlédli jeden osamělý hrad a místo, kde přistáli piloti po prvním úspěšném transatlantickém letu bez mezipřistání a mazali na večeři do Clifdenu a pak směr Dublin, kam jsme dorazili pozdě v noci.

Ještě vám musím popsat příhodu, jak Pája kupoval fish and chips (rybu s hranolkama) za poloviční cenu. Pája zjistil, že je den fish and chips a všude můžete koupit tuto tradiční pochoutku za poloviční cenu. Tak se vydal do jednoho známého obchodu, ale byla tam tak dlouhá fronta, že to vzdal a našel jiný méně frekventovaný obchod. Poté co již čekal poměrně dlouhou dobu a měl na zmíněné jídlo děsně velkou chuť zjistil, že v tomto obchodě ho prodávají za plnou cenu. Když už ale tak dlouho čekal a chuť byla stále větší a větší, rozhodl se, že to koupí. Tady dávají na rybu ocet (ale je to dobré), a bohužel tady mu dali octa poněkud více, takže mu to celé teklo po papíře, když odcházel z obchodu. Rozhodl se tedy, že to nebude dávat do brašny, ale vezme jen tak do ruky. Samozřejmě byl nakupovat na kole, protože je to jeho nejoblíbenější dopravní prostředek. Takže si vzal fish and chips do jedné ruky a druhou rukou řídil. Když už pak sjížděl naší ulicí dolů z kopce domů, musel hodně brzdit, protože jeho brzdy moc nefungovaly a podařilo se mu ztratit jeden balíček na silnici. Naštěstí se to nerozbalilo, a tak si Pája myslel, že to sebere a dotáhne konečně domů, ale nezadařilo se. Jedno auto právě jelo kolem a balíček rozmasakrovalo. Takže nakonec Pája dotáhnul domů jeden balíček fish and chips místo za poloviční cenu, tak za cenu dvojnásobnou. A to se vyplatí 🙂 .

Přikládám ještě video s mým řidičským uměním na pláži:


http://jandic.com/download.php?fname=.%2F_download%2FIrsko%2FAdelka_ridi.MOV

Do blogu jsem vložila jen pár fotek, víc jich můžete najít v již pro vás známé galerii: http://www.jandic.com/galerie.php?dirname=2010

Přidat komentář