Tak už je ze mě od pondělka zase studentík s batůžkem, svačinkou a učebnicemi. Navštěvuji jazykovku asi 20 minut pěšky od našeho bytu. Je to tam príma, snažím se co nejvíc mluvit a poslouchat, někdy je to ale moc těžké. Prosadit se mezi třemi Italkami a jednou Španělkou není pro východoevropana zrovna nejlehčí. Jsou velice hlučné a i když neví, jak něco říct, jsou slyšet všude a i učitelka má někdy problém je trochu usměrnit. Ještě je tam jedna Běloruska, ta se moc neprosazuje, ale umí více gramatiky a slovíček než ony. Jinak jsem se školou moc spokojená, hodně mluvíme, děláme rozhovory mezi sebou a spolupracujeme vždy s někým jiným, ale do dnes jsem nevěděla, jak špatnou výslovnost mají Italové a Španělé, když se učí anglicky: šišlají, nevyslovují h, to zřejmě neumí, já myslela, že má výslovnost je slabá, ale ve srovnání s nimi je výborná, a to nejsem žádný profík. Zajímalo by mě, zda jim anglicky mluvící občané rozumějí, tedy kromě našich učitelů, těm to jde dobře 🙂 .

Kromě 3 hodinového kurzu každý den od pondělí do pátku navštěvuji ještě hodinu konverzace. Všichni jsou tam na lepší úrovni než já, jsou v pokročilejších kurzech, tak se musím moc a moc učit, abych si s nimi dokázala povídat. Do tohoto kurzu chodím s Čechem Filipem, jediný další Čech v jazykovce, dále se Španělkou Marinou a Italkou Cristinou. Se všemi, se kterými jsem dosud mluvila jsou studenti a jeli do Dublinu pouze studovat, pouze Běloruska Tatsiana přijela na delší dobu za svým manželem, který tu pracuje a do Běloruska se vrátit nechce. Po konverzaci většinou někam jdeme, zatím ve třech, ale zítra se k nám má přidat jeden velice výmluvný Ital. Jednou jsme byli v Subway na sendviči a dnes v české hospodě Pifko, kterou máme vedle našeho bytu s Pájou. Výmluvný Ital má prý rád japonskou kuchyni, no snad mi po ní nebude špatně 🙂 . Se svými spolužáky je mnohem jednodušší mluvit, ale bohužel mi zatím nejdou slova do pusy tak, jak bych chtěla a potřebovala.

O víkendu jsme si s Pájou udělali výlet do Wicklow a prošli se po nehostinné krajině plné husté mlhy, vřesoviště, žádných stromů, obrovského větru a zimy. Pája říkal, že tam je nádherně a že to bude príma Valentýnská procházka. Jo procházka to byla báječná, myslela jsem, že ani nedojdu domů, jak mě bolely nohy, ale strávili jsme spousty času na čerstvém vzduchu, což se nám v Dublinu nepoštěstí. Jen ta krajina nebyla krásná, připadala jsem si jako na konci světa, pustá krajina bez života, jen samé kamení a skoro mrtvé rostliny. Můžete si udělat obrázek z následujících fotek. A to jsem se ještě nezmínila o Pájových zkratkách. Dvakrát Pája popletl cestu a skončili jsme u báječného vodou naplněného příkopu a málem nás sežrali divocí psi. Snad bude příští víkend lepší počasí, ale na druhou stranu v Dublinu prý bylo krásně a slunečno. V horách mi Pája bohužel říkal každou chvíli, tady bys viděla tohle, kdyby bylo vidět, támhle jsou vysílače, ale nevím, jak daleko, protože vždy jsou vidět z dálky, tam jsou tři skály, ale musíme jít až k nim jinak je neuvidíme atd…

P1040651

 

 P1040670  Pájova zkratka vedoucí do propadliště dějin..

 

 

 

 

 

 

 

Nádherný výhled z 2 Rocks Mountain

P1040682

P1040678

 

 

 

 

 

 

A další výhled, tentokrát z 3 Rocks Mountain   Tomuto Pája říká cesta, dle mě šutry v korytě řeky

P1040687P1040686

 

 

 

 

 

 

 

 

Ještě že jsem si prozíravě do Irska vzala zimní bundu, šálu a rukavice, jinak by ve Wicklow po mě zůstala jen ledová socha. A to všichni říkají, že v Irsku nejsou hory ani zima, tedy teploty pod nulou. Nevěřte tomu, Pája vám dokáže, že to není pravda. Jinak jsme oslavili spolu poprvé Valentýna, neboť loni byl Pája v Brazílii. Byli jsme na večeři ve francouzské restauraci poblíž Dublinského hradu, kde jsme si jako předkrm dali šneky v česnekové omáčce a žabí stehýnka. Šneci byli bez chuti, ale žabičky mňam mňam, jen moc kostí a málo masa. Poprvé jsme s Pájou jako aperitiv měli Martini, připadali jsme si jak filmové hvězdy. Pája si dal kachní nožku v omáčce s fazolemi a klobáskou, měl to moc dobré a já měla bramborovou kaši a rybičku. Bylo to strašně malinká restaurace a stolečky byly nalepené na sobě, takže jste mohli vidět každému až do žaludku 🙂 .

Od 3. do 8. února jsem byla v Čechách, kde jsem si to opravdu užila, bylo to moc príma. Poté, co jsem se vrátila do Irska, měla jsem čest se poprvé setkat s úředníky v Irsku. Měla jsem menší problém na sociálce, protože pokud nemám PPSN, nechtěli mě zaregistrovat, ale já jsem se potřebovala zaregistrovat do sedmi dnů od 8.2., tedy do pátku 12.2., neboť paní na českém úřadě práce napsala do protokolu výborný datum, že se musím zaregistrovat do 14.2., tedy do neděle. Vyřízení PPSN trvá mezi 5-ti až 10-ti dny.  Ve čtvrtek jsem požádala o PPSN a v pátek šel se mnou Pája na sociálku, aby byl důraznější než já předchozí den. Paní byla chvíli neoblomná, ale když jí Pája řekl, ať si zjistí v počítači, zda už číslo náhodou nemám od včerejška přidělené, jen mi dosud nepřišlo poštou, tak zjistila, že už ho mám opravdu přidělené a zaregistrovala mě a dala mi na vyplnění 2 formuláře, jeden osmistránkový a jeden čtyřstránkový. Kam se hrabou čeští úředníci na úřadu práce. Tady po vás chtějí skoro vědět, kolik máte zubů. No ani Pája si s pár věcmi nevěděl rady, když jsme ho spolu včera vyplňovali a vzal si je do práce, aby mu s tím pomohli irští kolegové. Bůh ví, co po mě budou ještě chtít ve čtvrtek, připadá mi to jako nekonečný boj, ale třeba to vyjde.

Loučím se a těším se zase v květnu na shledání v Čechách… 

P.S.: Jinak jsem do minulých příspěvků přidala nějaké fotečky, tak se můžete juknout.

Leave a Reply