Naše cesta do Irska
Kategorie
Archív
Kalendář
<-červen 2005->
    3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 18 19
22 23 24 25 26
27 28 30
RSS, Text a Atom verze
Počítadlo
[CNW:Counter]
O weblogu

Weblog je generován offline editorem EasyBlog.

čtvrtek 16. 6. 2005

Jak jsem jel na služební cestu
Autor: Pavlík - 16:42 | [Kategorie: Irsko] | Trvalý odkaz | Komentáře 
Je tomu právě dva a půl týdne, co jsem začal pracovat ve společnosti Compass Informatics. Mou hlavní prací je projekt PRISM, který se zabývá předpovědí velikosti a směru větru, vln, teploty a také přesunu sedimentů v Irském moři (moře mezi Irskem a Velkou Británií). Na tomto projektu spolupracuje několik vládních organizací, dvě univerzity - Irská národní univerzita v Galway a Walesská univerzita v Bangoru - a naše firma. Obě university zpracovávají naměřená aktuální data a podle určitého matematického modelu produkují prediktivní údaje. Naše firma (hlavně já ) se bude starat o vizualizaci těchto dat a jejich zpřístupnění široké veřejnosti na Internetu.
První den v práci jsem tedy začal studovat potřebnou emailovou korespondenci od různých, mě neznámých, lidí. Hned druhý den jsem se na pravidelní úterní poradě dozvěděl, že 15. června se bude ve Walesu konat pravidelná konference všech účastníků tohoto projektu a Gearóid mi řekl, že by bylo dobré, kdybych tam s ním jel. Prý je to nejlepší způsob, jak se do projektu zapojit a dozvědět se, o čem to vlastně je. Řekl, ať si na ten datum nic neplánuji. Týden potom uplynul a já se zabýval kupou jiných věcí, občas také PRISM projektem.
O týden později v úterý, opět na poradě, mi Gearóid říkal, že do toho Walesu se pojede a ptal se mě, zda mám stále čas. Také říkal, že budeme koncem týdne připravovat prezentaci na tu konferenci. Protože u tohoto projektu jsem jako řešitel uveden já, dostal jsem na starost studování a navržení technického řešení celé vizualizace. Musel jsem studovat spoustu programů a navrhnout různé varianty řešení. Trošku to ztěžovalo to, že jsem nic podobného nikdy nedělal a tak jsem trávil celé dny v práci čtením různých manuálů a snažil jsem se neusnout .
Tento týden v pondělí jsem skončil studium potřebných programů a připravil jsem nějaké varianty řešení. V úterý na poradě jsem všem řekl, co jsem vyzkoumal. Gearóid opět upozornil, že zítra jedu do Walesu a že budu muset vstávat velice brzo (říkal tak v 6 hodin) a návrat bude někdy pozdě večer. Také říkal, že mi po poradě pošle prezentaci, abych se k ní vyjádřil. Prezentaci jsem si prohlédl a napsal jsem si připomínky.
Asi ve 4 hodiny odpoledne mě Gearóid zavolal k sobě nahoru, že prý objednává trajekt. Šel jsem tedy za ním. Právě vyplňoval moje osobní údaje a tak jsem mu napovídal. Pojede se nějakým super rychlým trajektem, který to do Walesu zvládne za 99 minut. Ráno byl odjezd v 6:50 a večer návrat v 22:05. Navíc ráno tam budu muset být o půl hodiny dřív, protože to je stanovená odbavovací doba.
Trošku mě zarazilo, že Gearóid objednává jen jeden lístek, ale říkal jsem si, že asi svůj objednal předtím. Pak mi řekl, že mi přijdou nějaké maily a také, že mi vytiskne mapu přístavu a všechno potřebné. V přístavu se prý potkám s Brandonem (chlápek, který vede celý tento projekt a je to zaměstnanec společnosti pro podporu Irských firem - Enterprise-Ireland) a s ním pak pojedu trajektem. Trošku jsem začínal tušit zradu. Zeptal jsem se proto Gearóida, jak pojede on a teprve teď jsem se dozvěděl, že prý vůbec nejede. Jeho žena, kterou jsem tento týden několikrát viděl, prý má termín porodu, a proto on nikam nemůže. Hned jsem se zeptal, kdo tedy bude prezentovat tu naši super práci a naštěstí jsem dostal uklidňující odpověď, že prý Brandon. Už jsem se lekl, že tam budu svojí angličtinou něco blekotat před hromadou profesorů, docentů a jiných "integrálů" (vůbec nejsem zaujatý ). Pak se mi ale Gearóid říkal, že jestli to chci prezentovat já, že klidně můžu. Odvětil jsem, že raději až příště .
Potom jsme prošli celou prezentaci a já jsem mu řekl své připomínky. Když jsme měli prezentaci připravenou, šli jsme dolů k tiskárně, kde už na mě čekala fotka Brandona, přístavu a také moje jízdenka na trajekt. Pak jsem se ptal Gearóida na oblečení a také jak se dostanu nejlépe do přístavu. Říkal, že mi Paula (naše sekretářka) objedná taxíka. Dal jsem tedy Paule svůj telefon a řekl jsem jí, kdy potřebuji být v přístavu. O chvíli později přišla a říkala, že prý se pro mě taxík staví v 5:45, abych byl v 6:20 v pohodě v přístavu. Poděkoval jsem jí a začal jsem znovu pročítat různé informace o projektu a také jsem se učil anglické termíny z oboru GIS. Tím jsem strávil zbylé dvě hodiny v práci. Když bylo půl šesté, šel jsem říct Gearóidovi, že jdu domů, abych se na to vyspal. On mi dal CD s prezentací a říkal, že zítra to bude dlouhý den a že si místo toho můžu vzít třeba ve čtvrtek odpoledne náhradní volno. Souhlasil jsem a šel jsem domů.
Doma jsem vše vyprávěl Ondrovi s Letynem. Ondra navíc zapomněl koupit cestou domů chleba a tak jsem ho pak poslal ještě do Tesca, protože byl na řadě a já jsem si potřeboval udělat svačinku na zítra. Spát jsem šel ten den před 11. hodinou, ale ještě jsem dlouho nemohl usnout. Přemýšlel jsem pořád o zítřku. 2 týdny v práci a hned jedu na služební cestu do zahraničí, super .

Ve středu ráno mě vzbudil budík brutálně v 5 hodin. Kupodivu bylo už skoro světlo, což mě příjemně překvapilo. Přece jen se vstává o něco lépe. Oblékl jsem si na sebe tedy oblek, abych působil jistým dojmem vědce , a šel jsem dolů dělat svačiny a snídat. Asi v 5:40 mi volal taxikář a dotazoval se, kde to vlastně bydlím. Řekl jsem mu, na kterém konci ulice a on tu za dvě minuty byl. Vyběhl jsem tedy z domu, naskočil jsem do taxíku a už jsme frčeli.
Řidič byl docela super chlápek, hned se mě ptal kam jedu, odkud sem atd. Taky mi říkal, že moře prý bude dneska dost rozbouřené. To slovo jsem mu moc nerozumněl a tak to názorně předvedl nakloněním se z okénka . V přístavu jsem byl asi chvíli po 6. hodině. Zaplatil jsem taxík a vzal jsem si účtenku, aby mi to pak ve firmě mohli později proplatit. Půjčil jsem si od Letyna foťák a tak jsem ho hned vytáhl a začal jsem fotit přístav.
Budova terminálu a v pozadí největší Irský trajekt
Pak jsem se vydal do budovy terminálu, kde jsem začal hledat Brandona. Bylo tam jen několik lidí, takže mi to nedělalo problémy. U jednoho chlápka jsme ukázali naše vytištěné jízdenky a dostali jsme jízdenky skutečné. Ty nám o chvíli později zkontrolovali ve dveřích, do kterých jsme vstoupili. Celé mi to tu připomínalo letiště. Kontroly, dlouhé chodby apod. Když jsme šli jednou takovou chodbou, vykoukl jsem z okna a viděl jsem, že za budovou terminálu je velikánský trajekt Ulysses. Je to největší trajekt, který jezdí mezi Irskem a Walesem, ale cesta mu trvá přes 3 hodiny. My jsme proto jeli menším, který se jmenoval Swift (česky rychlý). Potom jsme pokračovali chodbou, až jsme došli k dalšímu chlápkovi, který nám říkal, že musíme chvíli počkat na auto.
Asi za 2 minuty přijel minibus, který nás dva nabral a odvezl nás o kus dále, k trajektu. Tam nám řekl, kudy se do něho dostaneme, popřál nám příjemnou plavbu a odjel pro další lidi. Přesně jak na letišti, jen ty kontroly nejsou tak velké, řekl jsem si znovu. Vešli jsme tedy do trajektu a vystoupali jsme na třetí palubu, která je pro cestující. Trajekt má totiž dvě paluby pro auta, třetí pro cestující. Navíc je možné se dostat na střechu a vyhlížet ven.
Ulysses v celé své kráse
S Brandonem jsme se usadili v přední části lodi u okna, abychom měli dobrý výhled. Hned jsem začal fotit, protože jsem měl přístav jako na dlani. V 6:50 jsme vypluli. Z okna jsem fotil ještě přístav a Brandon mi povídal o přístavu a o Irském moři, že prý bude dnes klidné (jak se ale později ukázalo, pravdu měl taxikář ). Když jsme opustili Dublinský přístav, šli jsme se s Brandonem podívat na 4. palubu, stěchu lodi. Byl odtamtud pěkný výhled, ale naneštěstí byla mlha, takže moje 3 měsíce očekávané foto Dublinu z moře opět nevyšlo
Ranní Dublin z moře
Když jsme se vraceli na svá místa, už jsme byli dost daleko od přístavu a moře začínalo být čím dál víc rozbouřené. Když jsem chtěl jít, házelo to se mnou o 2 metry na jednu, o 2 metry na druhou stranu, prostě jak po alespoň deseti pivech (tolik jsem jich nikdy neměl ). Brandon si cestou koupil noviny, ve kterých později našel, že vlny mohou být dnes až 2,5 m. Řekl bych, že asi byly, protože trajekt se nakláněl o dobrého půl metru.
Když jsme se dopotáceli na místo, začal jsem se Brandona vyptávat na projekt PRISM. Snažil jsem se vytahat co nejvíce informací, abych pak lépe chápal, o čem se bude povídat. Gearóid mi totiž moc informací neposkytl, protože o tom sám mnoho nevěděl. Brandon mi tedy dal číst nějakou zprávu o tomto projektu, kde jsem se dočetl, že vznikl už v roce 2003 a konečný termín bude v roce 2006. Také jsem se dozvěděl, že předpovědní data už existují a už zbývá jen doladit modely a celé to zobrazit. Toto čtení mi zabralo asi hodinu, Brandon si zatím četl své noviny.
Mezi čtením jsem občas koukal jsem se na vlnky a také se mi čas od času začalo dělat špatně. Musel jsem vždycky zavřít na chvíli oči a myslet na něco jiného, pak už to bylo dobré.
Okolo 8:45 jsme přistáli ve Walesu v městečku Holyhead. Šešli jsme tedy dolů na první palubu k vratům, chvíli jsme čekali, než loď domanévruje a pak jsme se vylodili. Už tam na nás čekal autobus, který nás odvezl před terminál. Bohužel jsem neměl čas fotit, protože Brandon říkal, že nám v 9 hodin jede vlak do Bangoru, kde se koná konference, a tak jsme spěchali. Do vlaku jsme nastoupili právě včas. Brandon koupil dva zpáteční lístky za 11 liber každý a už jsme si to svištěli vlakem. Vypadal z venku dost moderně a také jel poměrně rychle. Cestou jsme s Brandonem povídali.
Vlak do Bangoru
Cestou jsme také míjeli letiště a Brandon říkal, že prý to je největší Britské letiště na západním pobřeží. Zkoušel jsem ho vyfotografovat, ale vlak jel hodně rychle. Jinak co se týče krajiny, vypadala úplně stejně, jako v Irsku. Opět vše zelené, samý plot a všude ovce.
Asi za půl hodiny jsme vystoupili na nádraží v Bangoru. Začali jsme hledat jízdní řády zpět a při tom jsem objevil pravou, nefalšovanou Britskou telefonní budku. Hned jsem si ji proto vyfotil, což Brandon provázel slovy, že jsem horší než Japonec . Jen jsem mu to potvrdil. Po chvíli hledání jsme našli jízdní řád a napsali si vlaky zpět do Holyheadu. Pak jsme vyhledali taxík a nechali jsme odvézt na univerzitu. Cestou mi Brandon ukazoval 200 let strarý visutý most od známého architekta, jehož jméno jsem zapomněl, a který byl zrovna v rekonstrukci. Taxikář nám pak zastavil na vyhlídce, abych mohl pořídit fotku. Brandon totiž říkal, že si ode mne ty fotky pak nahraje, protože původně si chtěl vzít fotoaparát také, ale jeho syn má nějaké školní vystoupení a tak si ho vzala manželka .
Telefonní budka
Poté už jsme bez problémů dojeli na univerzitu. Brandon zaplatil taxík a šli jsme do budovy. Budova univerzity byla uprostřed normální zástavby a lišila se pouze velikostí, ale jinak byla stejná jako okolní budovy. Uvnitř jsme se orientovali podle šipek, které nás zavedli přímo do přednáškové místnosti. Nebyla to přednášková místnost, jaké známe z Čech. Byla relativně malá a všude byly židle spojené se stolečkem, který se dal natáčet. Vypadalo to podobně, jako učebny, které známe z amerických filmů.
Uvnitř jsme byli první, byl tam jen Alan, profesor z této univerzity, který setkání organizoval. Brandon s ním hovořil, já jsem se pustil do hovoru se dvěma doktorandy, jeden byl kluk z Německa a druhá byla Velšanka Jenny. Povídání nám vydrželo až do začátku přednášek. Mezitím přišli ostatní lidé, také jsme dostali čaj a sušenky.
Celá konference začala představováním a tak nás všechny Alan navzájem představil. Kupodivu jsem tam byl jediný ze soukromé sféry, ostatní byly akademici nebo z vládních organizací. Přednášky poté začaly asi o půl jedenácté. Nejdříve byly 3 přednášky o Irském moři, o projektu PRISM a také o modelech používaných pro predikci směru a síly vln, větru atd. Také tu zmínili zajímavý experiment provedený jistým Davidem Nashem v 70. letech, který nechal udělat dřevěný balvan, umístil ho do koryta malé říčky a pozoroval jeho cestu po Irském moři. Dokonce je to i na Internetu. Také tam povídali, že prý letos v lednu byly v Irském moři naměřeny až osmimetrové vlny.
U těchto přednášek jsem neměl problémy rozumnět, nebyly sice pro úplné laiky, ale přeci jen jsem vystudoval technickou univerzitu, takže jsem byl v obraze. Angličtina také nebyla problém, protože ti lidé mluvili pomalu (nebyli z Irska ). Pak následovaly dvě poměrně odborné přednášky. Angličtina mi problém opět nedělala, ale pohořel jsem na odborných znalostech. Bylo to propletené vzorci, které se ani moc nevysvětlovaly, takže nic pro mě. Měl jsem co dělat, abych neusnul . Tímto skončil dopolední blok přednášek a následoval oběd.
Ještě předtím Alan řekl, že nás trošku provede po univerzitě a ukáže nám jednu z nejlépe vybavených laboratoří. Zapomněl jsem zmínit, že tato "pobočka" univerzity se zabývá oceánografií. V laboratoři jsme tedy pokoukali, já jsem si ji vyfotil, i když se mi nezdála ničím vyjímečná . Potom jsme vyšli z budovy a zamířili jsme k řece. Protože jsme byli velice blízko moři, byl na řece znát odliv i příliv. Prý je rozdíl hladin až 7 metrů, což bylo dobře vidět. Šli jsme na jakýsi ostrůvek po úzkém betonovém chodníčku a cestou jsme míjeli lodě, které se povalovali v blátě. Dokonce jsem viděl i jeden vrak .
Vrak lodi a v pozadí chodníček
Na ostrůvku byl dům, asi malé výzkumné pracoviště, a uvnitř v jedné z místností byl připraven stůl s jídlem. Byla to samoobsluha a protože tam nebyly židle, postávali jsme. Nabral jsem si od všeho trošku, protože jsem tu vlastně už 3 měsíce a ještě jsem neochutnal standardní Irský (nyní Velšský) pokrm. Něco bylo dobré, něco méně, ale nejvíce mi chutnal malinový koláč, který byl jako dezert. Každopádně jsem se najedl, že jsem sotva chodil .
Brandon se tam celou dobu bavil s Markem, což byl doktorand z univerzity v Galway. Já jsem jen potichu jedl, protože tam byl okolo velký hluk a já jsem jim nerozumněl. Po jídle se Brandon zeptal, jestli se nechceme jít projít. Souhlasili jsme a šli jsme tedy obejít ostrov. Prohlédli jsme si znovu starý most, lodě v blátě, kachny, králíky a různé ptáky, ale také dětské pontóny. V dálce bylo vidět hory, ale bohužel byly v mlze.
Starý most od slavného architekta
Po jedné hodině jsme se vydali zpět do přednáškové místnosti, aby se mohlo pokračovat. Následoval odpolední blok přednášek. První dvě opět hodně odborné, že se mi zase chtělo spát. Potom přišla řada na naši přenášku. Brandon vstal, šel před plátno a začal ji uvádět. Říkal, že sice tuto prezentaci připravi Gearóid a já, ale že Gearóid čeká mimino a já jsem v Irsku teprve krátce a se svou angličtinou jsem si netroufl na prezentaci. Pak seznámil ostatní se stavem projektu u v naší firmě, co se řeší atd. Vesměs jen přečetl to, co bylo na plátně. To jsem mohl udělat také, říkal jsem si .
Pak následovaly další modelovací přednášky, např. od Met Eireann, což je něco jako náš Meteopress. Bylo to docela zajímavé, protože jsem se dozvěděl něco o pozadí předpovědi počasí. Nakonec byly administrativní věci, kterých se ujal opět Brandon. Říkal, že příští setkání bude asi v září a v Dublinu a následující v prosinci v Galway. Už se těším na výlet .
Pak bylo oficiální ukončení a lidé se začali rozcházet. Já jsem se ještě chvíli bavil s německým kámošem, ale ten pak odběhl na vlak. Brandon se tam bavil s Mikem, což byl profesor z university v Galway. Lidé postupně všichni odešli a zůstalo nás tam jen 5, já, Brandon, Mike, Mark a Alan. To už nás Alan začal vyhazovat, že musí zamykat. Rozloučili jsme se tedy s ním a šli jsme pryč. Mike tu měl auto a s Markem mířili také do Dublinu a dokonce stejným trajektem. Nabídli nám, že nás svezou. Hned jsme souhlasili. Mike měl super nové Volvo V70, 2 roky staré, s koženými sedadly a veškerou elektronikou. Prostě luxusní auto.
Naskákali jsme tedy dovnitř a vyrazili jsme do Holyheadu. Cestou všichni povídali, jen já ne. Skrz motor a rádio jsem jim totiž vůbec nerozumněl . Do Holyheadu jsme dorazili asi v 17 hodin. Protože nám ale trajekt odjížděl až ve čtvrt na 9, rozhodli jsme se pro návštěvu hospody.
Zaparkovali jsme a vydali jsme se podívat nejdříve po městě. Tak jsem viděl Velšský kostel, školu a také nějaký ten kříž . Také jsme měli pěkný výhled na přístav a já jsem proto pořídil několik fotek. Poté jsme konečně zapadli do hospody, kde byl kulečník. Brandon s Mikem střídavě kupovali piva a platili kulečník. Hráli jsme Dublin proti Galway, kdo prohrál platil další hru. Zjistil jsem, že pravidla jsou tu trošku jiná, než jak je znám z Čech. Také jsem se naučil několik frází a slov z kulečníku . V hospodě jsme byli sami a po dvou pivech jsme tam už ovládali i Jukebox.
Přístav v Holyhead
Trošku mě překvapil hospodský, který kouřil. Uvědomil jsem si, že už nejsem v Irsku a trochu jsem zalitoval. Jaká je to nádhera, když vám nikdo nekouří pod nosem a můžete pít pivko a dýchat při tom čerstvý vzduch. Myslím si, že zákaz kouření v hospodách je dobrá věc a doufám, že v Čechách to brzo někdo konečně také prosadí.
Když už se blížila sedmá hodina, měli jsme v sobě každý 3 piva a byl čas vyrazit z hospody. Byli jsme všichni docela veselí a já už jsem dokonce i rozumněl, co ostatní říkají . Naskákali jsme do auta a popojeli jsme k bráně do přístavu, která byla nedaleko. Tam nás zastavila kontrola a ptala se, zda s sebou nemáme nějaké drogy, zbraně nebo výbušniny. Mike odpověděl, že ne, ale ta kontrolorka se raději zeptala, zda si jsme jistí (asi poznala, že jsme něco pili ). Nakonec nás pustila.
Dojeli jsme tedy k trajektu, kde jsme chvilku čekali, než se tam naskládají auta před námi. Potom jsme i my vjeli dovnitř a zaparkovali. Vystoupili jsme z auta a šli jsme na třetí palubu, kde jsme se usadili do pohodlných křesílek uprostřed "místnosti". Mike a Brandon si šli koupit něco k jídlu, my s Markem jsme hladoví nebyli, protože jsme se v hospodě pořád cpali oříšky .
Když se dal trajekt do pohybu, vyběhl jsem ještě nahoru pořídit nějaké fotky z Walesu a po chvíli jsme už zase byli na širém moři. Sešel jsem opět dolů a viděl jsem, že Mike spí, Brandon luští nějakou křížovku a Mark mu pomáhá. Chtěl jsem se taky zapojit, a proto jsem se zeptal na pravidla. Prý je tam vždycky věta, ze které se má vyvodit jedno slovo na určitý počet písmen. Navíc ale z akronymu této věty lze získat další nápovědu. Např. když je tam 7 slov začínajících na písmeno S, znamená to 7 moří (seven seas). Brandon byl v tom docela dobrý, ale na jednom slově se zasekl. S Markem na to koukali už dobu. Tak jsem se také přidal a po chvíli jsem to slovo uhádl . Měli už 3 písmenka a nevěděli. Já jsem sice nerozumněl té nápovědné větě, ale mám jen omezenou slovní zásobu a nebylo moc slov, která by tam pasovala. Tak jsem to prostě zkusil . Potom jsem říkal, že už jim radit nebudu, ať se také trošku snaží . A za chvíli jsem také usnul.
Když jsem se probudil, bylo už skoro půl desáté. Brandon koupil karty a začali tam hrát všichni poker. Já jsem se nezúčastnil, protože ho neumím. Během půlhodiny Mark stihl prohrát všechny své drobné a Mike taky . Já jsem si několikrát odběhl fotit Dublin, protože jsme už byli hodně blízko, ale neměl jsem úspěch. Nahoře totiž foukal velikánský vítr, div že mě to nesfouklo a navíc už bylo šero a fotky se musely dlouho exponovat.
Poker na lodi
Těsně před přistáním jsme se zvedli a šli jsme k autu. Brandon se od nás odtrhl, protože měl v přístavu vlastní auto. Rozloučili jsme se tedy a šli jsme na 2. palubu, kde jsme parkovali. Mike říkal, že nás s Markem vezme do centra na stanoviště taxi. Jede totiž ještě někam na konferenci a Mark tu v Dublinu dnes přespí a zítra jede vlakem do Galway.
Cesta nám trvala asi 20 minut do centra. Tam jsme si vyndali naše věci a rozloučili jsme se s Mikem. Mám prý pozdravovat Gearóida a Paula z práce. S Markem jsme si potom chytili taxík, protože Mark měl noclech v hostelu u Phoenix parku. Taxikář to našel docela rychle. Když Mark vystupoval, dal taxikáři 10 euro a to i přes mé protesty. Říkal jsem totiž, ať to nechá na mě, že to zaplatí firma, ale on se nedal. Rozloučil jsem se tedy i s ním a říkal jsem, že se určitě uvidíme za 3 měsíce znovu
Taxikář mě pak odvezl domů, kde jsem mu zaplatil zbylých 8 euro a vzal jsem si účtenku na 18. Ještě jsem na tom výletu vlastně vydělal . Doma byly kluci ještě vzhůru (bylo už po 11. hodině v noci) a tak jsem jim narychlo vylíčil, jak skvělé jsou zahraniční cesty .

Následující den jsem pak v práci všem musel popisovat, jaké to bylo. Pravděpodobně to budu ještě jednou a podrobněji popisovat na poradě v úterý. Navíc jsem si vzal také slíbené odpolední volno, takže jsem tam dnes dlouho nepobyl . Alespoň jsem měl ale čas napsat tento příběh.

Fotky z dnešního dne

Předchozí: Holka z Čech
Následující: Občasníček

Copyright © Pavel, Ondra a Letyn, Všechna práva vyhrazena ®
Stránky jsou tvořeny podle kritérií XHTML 1.0 Strict a jsou CSS validní.