Jednodenní túra na kolách

Zdravím všechny věrné čtenáře a děkuji za komentář od Ondry a Lídy. Nebojte se, já se nedám, ale Pája chce, abych psala vyvážený blog, tak tam nemůžu napsat všechno 🙂 .

Náš život v Irsku se poměrně ustálil. Pája pořád pracuje, poslední dva týdny začal zase pilně trénovat taekwondo, já pilně studuji, někdy je toho na mě moc a mozek to už nechce brát, ale to vždy brzy přejde. Člověk má dobrý pocit, když si zajde na oběd s Italem a Belgičankou a můžeme si popovídat. Všichni už z mých vyprávění znají Páju a říkají, že je sun (sluníčko), star (hvězda) a nebo hrozně milý. Tak si dokážete představit, že mezi námi pořád panuje láska jako trám.

Minulý týden jsem byla v nejstarší hospodě v Irsku Brazen Head, která je kousíček od místa, kde s Pájou bydlíme. Byli jsme tam se školou a mě se strašně líbila dublinská muzika. Nebylo to jen klasické šmidlání irské muziky, která je slyšet všude kolem, ale melodické pěkné písničky. S Pájou jsme byli zase na Salse a tentokrát jsme trénovali i po klasické hodině, abychom se mohli na Ondrově svatbě vytáhnout. Tento týden jsem byla na své první lekci jógy. Bylo to super a po půl hodině jsem začala i učitelce více rozumět, super relax a protažení těla.

No a největší událostí uplynulých čtrnácti dní byl výlet do Galway a na Aranské ostrovy. Výlet začal páteční cestou z Dublinu do Galway, která trvala 3,75 hod. V pátek dorazila jen první půlka výletníků a to já, Pája a Cristina. V sobotu dopoledne dorazil zbytek výpravy Laura 1, Laura 2 a Esti. V pátek jsme prošli centrum města a zakotvili v místní hospůdce. V sobotu jsme vyrazili na širší obhlídku města, ale protože centrum je celkem malé, vydali jsme se k pláži, dali jsme si irskou zmrzku a obdivovali místní otužilce, kteří se koupali v moři. Španělské dívky se na ně koukaly ze silnice, já s Cristinou jsme se odvážily i na pláž a Pája hrdina chtěl okusit moře a zabrouzdal bosými nožičkami k moři, bohužel však musel se smíchem utéct, protože voda byla opravdu mrazivá. Ušli jsme hodně kilometrů, Pája si dal záležet, abychom toho viděli co nejvíc a hlavně mu šlo také o to nás pořádně utahat. Já jsem si totiž trošku stěžovala na předchozí večer, kdy hostel byl sice v klidné části města, ale na chodbě dlouho do noci byla docela hlučná společnost. Pája mi tvrdil, že nemám poslouchat, kde se co šustne a spát, ale on nedokáže pochopit lehkost ženského spaní (Cristina taky vše slyšela). A tak jsem měla podezření, že nás chtěl Pája utahat hlavně proto, abych padla večer za vlast a hezky se vyspinkala.

Jednou Pája vymyslel, že se podíváme k majáku. Cristina ho sice upozorňovala na obrovské cedule, kde bylo napsáno, že je tam zákaz vstupu. My jsme tomu nevěnovali pozornost a mysleli jsme si, že Cristina je jen unavená a nechce se jí tam jít. K majáku totiž mířilo strašně moc lidí a bránu jsme viděli otevřenou. Nakonec se ukázalo, že trubky jsme my a Cristina měla pravdu, protože za otevřenou branou byl hlídač majáku a všem ukazoval, že mají slušně řečeno vypadnout.

V Galway mají zvláštní způsob uchovávání starých památek. Krásnou starou zeď, mají umístěnou v supermarketu a z místního hradu udělali banku. Navečer jsme dorazili i na Aranské ostrovy trajektem, kde jsme si užili bojovku najdi hostel. Pája měl sice podrobný návod, ale nějak se nám dařilo dokonale bloudit a když už jsme konečně hostel našli, nevěděli jsme, zda je to on nebo ne, protože to vypadalo jako obyčejný rodinný domek bez žádného popisku. Ale byli jsme rádi, že máme kde složit hlavu.

Další den jsme si vyhradili pouze na výlet na kolech po ostrově. Výlet to byl dlouhý, náročný, ale krásný. Většina slečen byly totiž příležitostné jezdkyně na kolech, a tak naše zadky chrochtaly blahem. Viděli jsme nádhernou krajinu, útesy, pevnosti a kostely. Všichni jsme byli unešeni zátokou tuleňů. Nejkrásnější pevnost byla u útesů, kde jsme okouzleně seděli a vychutnávali si výhled a také dobrou svačinku.  Druhou pevnost jsme viděli už z dálky, ale cestu k ní ne a ne najít. Nakonec Pája našel cestu, o které se ale dá velmi pochybovat, že někdy po ní někdo šel. Cristina si narazila palec, já se zapletla do pichavých křovisek a našli jsme na sobě několik desítek klíšťat. Znavení celodenním ježděním na kole jsme únavou dosedli na trajekt a strávili několik dalších hodin v autobuse do Dublinu.

Další víkend jsme prožili spíše relaxačně, protože v pondělí po Aranských ostrovech jsme všichni vypadali jak zombíci a další dny jsme se léčili z bolestí všeho druhu. Samozřejmě kromě Páji, který byl trénovaný. V sobotu jsme se dívali na dva české filmy a dvě české pohádky a v neděli vyrazili do Skerries podívat se na starý vodní mlýn a dva větrné mlýny. Bylo to strašně zajímavé a Adélka dostala od Páji Veverušku (plyšáka s velkýma očima).

V sobotu večer byli Áďa a Pája pozváni na rozloučení s Cristinou, ale Pájovi se nechtělo, tak jsem vyrazila sama. Cristina se totiž vracela do rodného Španělska po třech měsících pobytu v Dublinu a vůbec se jí nechtělo. Byla tam spousta dobrého jídla a pití a večer jsme vyrazili na diskotéky v centru Dublinu. Pařili jsme dlouho do noci a já se vrátila domů v půl páté ráno. Pája tvrdě spal a já myslela, že mě ani nezaregistroval. Ale ráno se mi svěřil, že můj návrat se nedal nepoznat, protože cítil, jak kdyby na něj sáhla smrt. Byla jsem trošku promrzlá, to uznávám, ale zas tak strašné to nebylo. S Cristinou jsme se pak loučili ještě v týdnu před naším odjezdem do Čech a darovali jsme jí CD s irskou taneční hudbou, protože se začala v Irsku věnovat tomuto tanci.

Předposlední dubnový den jsme dorazili do Čech na desetidenní dovolenou. Tím mé vyprávění na několik dní přeruším, protože deníček je psán pouze o zážitcích v Irsku….