Psáno 25. září 2006

Ahojky,

titulek by spíše měl být "Jak jsme jezdili na kolech po Novém Zélandě", ale nechci už měnit zaběhnutý název :-) .

Takže jak jsem psal posledně, vyrazili jsme na 22 denní cestu na kolech okolo severního ostrova Nového Zélandu. Plán jsme neměli žádný a tak nebylo kam spěchat. Já jsem vždy plánoval den dopředu cestu na následující den zatímco Kukin vařil večeři (mimochodem vaří docela dobře :-P ). Nový Zéland je překrásná země, jen jsem si dříve neuvědomil, jak kopcovitá. Celý severní ostrov je totiž na zlomu dvou pevninských ker, a proto tu mají hodně aktivních sopek, horkých pramenů a také kupu "jen tak" kopců. Pozdě, po několika dnech cesty, jsme zjistili tento neblahý fakt. Prý jižní ostrov je placka s jediným (sice vysokým) pohořím a pro kolo vhodnější :-) .

Ale toto nás neodradilo. Po počátečních problémech s fyzičkou, kdy já jsem jel jako ďábel, Kukin se za mnou "plazil" a já na něho musel pořád čekat, se naše síly vyrovnaly. Já jsem se po pár dnech unavil a Kukin zlepšil a poslední dny jsme už občas překračovali průměrnou rychlost 20km/h kopce nekopce i s přestávkami na sušenky :-) . Počasí nám celkem přálo, z celých 22 dnů pršelo jen asi 5 dní, z čehož jsme 4x ne moc vážně zmokli (nepromokla ani moje promokavá bunda = pětiminutový deštík – ale několikrát za den) a jeden, kdy pršelo celé odpoledne docela hustě jsme byli schováni v teple hostelu a hráli "člověče nezlob se" :-) .

Jízdu jsme si opravdu užívali, protože krajina je tu nádherná a člověk si jí může vychutnat. Byly ale chvíle, kdy jsme (alespoň já) chtěli kolo zahodit a jít raději na autobus. To bylo zrovna minulé pondělí a úterý, kdy jsme se z nejjižnějšího bodu naší výpravy, města Wanganui, vydali směrem na západ. Bohužel zrovna v té době (a asi celý rok) foukal silný západní vítr. V telce jsme se večer dozvěděli, že byl 75km/h. Celkem jsme za den místo plánovaných 90km ujeli 60km po 8 hodinách v sedle a vzdali jsme to. Nožky bolely. Přece jen, když je průměrná rychlost pod 10km/h a navíc musíte šlapat i z 12ti stupňového kopce, protože jinak by nás snad vítr vytlačil i zpět, je to docela deprimující.

Vše se ale spravilo ve středu, kdy se nám naskytl výhled na dřímající sopku Mt. Taranaki. Představte si vcelku rovnou krajinu a najednou z ní ční 2500m vysoký kužel se sněhem na vršku. Úžasný pohled. Samozřejmě jsme tuto sopku objeli kolem dokola (trvalo nám to 3 dny) abychom si ji důkladne prohlédli a také jsme tam vyjeli do 900m výšky podívat se na vodopády. Počasí nám ovšem nepřálo a po prvním dni bez mráčku jsme měli další dva dny zachmuřené, neviděli jsme už z Mt. Taranaki ani kamínek a navíc jsme trošku zmokli. Ne nadarmo tu místní lidé říkají, že pokud můžete vidět Mt. Taranaki, bude brzo pršet, a pokud ne, už prší :-) . Také tu mají srážky 7000mm za rok.

Naše kola nebyly zrovna touringové :-) . Bohužel jsme dostali horská kola a moje mi bylo ještě trošku malé. Jaké to jsou plečky jsme zjistili až za jízdy. Poté, co se olej začal vytrácet začalo vše vrzat, mě praskaly dráty a také mi praskla jednou osa u zadního kola (ale dojel jsem na tom 50km – bylo to náročné) a Kukinovi dnes v Aucklandu 300m od hostelu upadl nosič :-) . Ale náklad nám odvezly a všude nás dovezly. Sice jsme se nadřeli, ale šlo to. Já jsem na kole vezl asi 20kg bagáže (stan a veškeré kempingové vybavení včetně vařiče), Kukin byl o něco lehčí.

Ale teď zpět na začátek. Z Aucklandu jsme se vlakem přesunuli přes nezajímavou krajinu a vyrazili podél pobřeží do Mirandy, kde jsme navštívili naše první horké prameny. Musím říci, že pro moje svaly to byla vítaná lázeň a zopákl jsem si ji i následující den hned po ránu. Poté jsme zamířili objet poloostrov Coromandel, což nám zabralo asi 4 dny. Zpočátku byla cesta rovná, ale pak začali kopce a třetí den ráno nás čekal krvavý kopec u města Coromandel. Na 3km cesta vystoupá z 0 až do 400m. Jistě si každý umí představit, jak se nám jelo. Cesta nahoru trvala přes hodinu, ale o to hezčí byl výhled a odpočinek. Také hodně lidí s auty na vršku obdivovalo, že jsme to vyšlapali :-) . O pár dní déle jsme se stali dokonce slavnými na jednu noc v jedné vesničce, protože když jsme šli na večeři do hospody, všichni lidé nás dříve předjížděli na nedalekém kopci. Takže jsme potom bavili celou hospodu, já svým vyprávěním dobrodružství a Kukin svými výrazy (jeden chlápek trefně poznamenal, že mají všichni pozorovat můj výraz a potom Kukinův, mé nadšení a Kukinovu skepsi (ale líbilo se mu to ;-) ).

O kus dále jsme také navštívili Hot Water Beach, což je kus pláže, na které vyvěrají horké prameny. Člověk si tam může potom za odlivu vyházet svoji vlastní horkou díru (čti lázeň). Samozřejmě to bylo něco pro mě. Půjčil jsem si rýč v nedaleké kavárně (ano nepřepsal jsem se – zajímavá marketingová idea mimochodem) a začal házet. Bohužel jsem dobu nemohl nalézt dobrý pramen. Poté jsem si nechal poradit od lidí v jedné díře a vyházel si díru vedle nich. Bohužel byla z jedné strany teplá, z druhé studená. Po asi hodině lenošení ve vlažné vodě přišla vlna a vše nám spláchla :-( .

Také jsme byli navštívit překrásný skalní útvar na pláži zvaný Cathedral Cove, což je jakýsi oblouk vymletý vodou ve skále. Tam jsme také potkali naší první cyklistickou kamarádku Kamilu z Německa. Kamila si půjčila kolo jen na jeden den, ale potkali jsme ji ještě několikrát později a také ona nás o týden déle seznámila s naším pětidenním spolujezdcem Olem z Německa. Ano, Ole s námi jel na kole přes 200km po pět dní. Byl to bezva kluk a děsně rád používal slovo "beautiful" ve všech spojeních – s večeří, krajinou, cestou, prostě pořád. Ole měl pravé kolo na cestování, ale když jsme jednou jeli po štěrkové cestě, bylo sranda sledovat jeho strach v očích a pečlivý výběr cesty. My s Kukinem jsme jeli kámen nekámen, naše pneumatiky se prorazit téměř nedaly :-) .

Ale zase zpět, z poloostrova Coromandel jsme si po obhlídce funkčního zlatého dolu vypomohli autobusem do centra severního ostrova do města Rotorua. Tady jsme místo zamýšleného jednoho dne strávili dny 3. Vyzkoušeli jsme zorbing, kdy vás dají do nafouknuté plastové koule a pustí ze svahu. Já jsem zkusil mokrý, kdy mi do té koule dali ještě vodu a já se válel ve vodě, Kukin si zvolil suchý, kdy ho v té kouli přivázali. Když se dokutálel dolů, neměl zrovna zdravou barvu a na fotkách vypadá jak po 3 jointech :-) .

Také jsme tu zamíříli na motokáry, nebo spíše káry, protože motor tam nebyl. Zato tam byl velký kopec, ze kterého nás pustili dolů. Byla to úžasná jízda (měli jsme jich 5) i když ji trošku kazil nepřetržitý déšť a mokrý zadek od káry a lanovky zpět na kopec :-) . Nejprve jsme museli jet dlouhou scénickou trasu, prý abychom se to naučili ovládat (byla tam jen jedna páka – brzda) a potom jsme si mohli vybrat mezi středně pokročilou a pokročilou. Jeli jsme obě a dokonce jsme se na trati i fotili.

Další dny v Rotorue jsme strávili objížďkou jezera Rotorua a návštěvou bahenních lázní a termální oblasti zvané příznačně Hell’s Gate (brána pekla). Bylo tam plno bublajících jezírek různých barev, všude smrděla síra (jako ostatně v celé centrální oblasti severního ostrova) a také bublající bahno a bahenní sopka. Bylo zajímavé bydlet ve městě, kde celý den smrdí síra, pořád se z něčeho kouří, v parku mají místo kytek ohrádku s bublajícím bahnem a jezero plné páry. Dalo se na to ovšem zvyknout.

Také jsme navštívili Maorskou vesnici, abychom poznali něco o Maorské kultuře. Maoři jsou dřívější obyvatelé, kteří osídlili Nový Zéland asi v roce 1000 našeho letopočtu. Příchod Evropanů, jak je již zvykem, jejich počty a kulturu zdecimoval. Nicméně teď zažívají obrození a my jsme zažili docela pěkné divadelní představení v přírodě s velikánskou večeří. Vše začalo tím, že uvadeč se vyptával, kdo je odkud a vždy prohodil pár vět v daném jazyce. K mému velkému překvapení znal i češtinu. Když jsem se ho později ptal, kde se to naučil, ukazoval mi štus papírů, ze kterých studuje :-) . Pak jsme viděli pravou Maorskou vesnici, ukázali nám jejich zvyky, nástroje, které používali a také jsme viděli Poi dance. Poi je takový balónek na šňůrce a točí se s ním. Maorští muži to používali k posilování zápěstí a ženy pro tanec a hudbu. Nezapomenutelný zážitek. Byly opravdu dobré. Náčelník nás potom učil Maorský tanec, kdy jsme poskakovali po jedné noze, klepali rukama a hlavama, vyplazovali jazyky a dívali se jeden po druhém a na konci nám náčelník poblahopřál, že jsme se všichni zbláznili. Dobrý žert :-D . Všichni se chytli.

Na další cestě jsme se zastavili v místě zvaném Wai-o-tapu, kde mají aktivní gejzír a pravidelně v 10:15 ho "pouští". Přirozený cyklus tohoto gejzíru je mezi 36 a 72 hodinami, ale nějaký chytrý člověk kdysi dávno přišel na to, že gejzír lze řídit mýdlem. Funguje to následovně. Pod zemí je horká voda, nad kterou proudí studená povrchová voda, která je jako zátka. Dokud není dostatek horké vody, nevyprskne to. Pokud ovšem nasypete do díry mýdlový prášek, povrchové napětí se uvolní a horká voda může vyprsknout. U gejzíru jsme potom seděli asi hodinu, dokud prskal.

Dalším naším zážitkem byl přechod přez sopku Tongariro o kousek jižněji. Skoro uprostřed severního ostrova jsou totiž tři velké sopky Mt. Tongariro (nejmenší), Mt. Ngauruhoe a Mt.Ruapehu. Na Mt. Ruapehu se nechá lyžovat, což jsme původně chtěli, ale odradil mě popis jednoho místního domorodce, kterého jsem se ptal na lyžařské podmínky. Odpověděl: "Pokud jsi z Austrálie, ráj na zemi, pokud z NZ, jde to, pokud z Evropy, ztráta peněz.". A tak jsem za ušetřený peníz vymyslel přechod přes Mt. Tongariro. Byl to přechod s průvodcem, protože vršek je stále ještě ve sněhu a ledu. Průvodce jsme dostali dva, mladé kluky, každý jsme dostali boty (kdo neměl), mačky, kdo chtěl dostal hůl a vyrazili jsme z výšky 1100 metrů do 1900 metrů. Přechod trval celý den. Ráno jsem začal v kraťasech a třičku, nahoře jsem byl rád, že mám svou zimní bundu (mimojiné použil jsem ji poprvé po 3 měsících tahání se s ní), kulicha a rukavice. Mačky jsme nasazovat nakonec nemuseli, protože na nejstrmějším místě, kde to klouzalo průvodce vykopával stopy a stačilo pak jen zakopnout botu. Nahoře byl nádherný výhled, a zajímavé bylo, že občas byly místa (i vršek) bez sněhu a zem byla teplá. Přeci jen to vyhaslé není, ne každý den se člověk prochází po aktivní (nebo spící) sopce. Cesta dolů byla lepší. Jeden z průvodců totiž vyndal lopatu a sjel asi 200 výškových metrů na lopatě. Já jsem ho později následoval na své bundě. Byl to opravdu zážitek, spolu s pozdější hromadnou koulovačkou a sušením se uprostřed sněhu na horkých kamenech.

Z národního parku Tongariro jsme zamířili podél řeky Whanganui do města Wanganui, nejjižnějšího místa naší výpravy jak už jsem psal dříve a poté k Mt. Taranaki. Poslední 3 dny jsme strávili jízdou po silnici příznačně nazvané Forgotten World Highway (světem zapomenutá dálnice), kde jsme opravdu potkávali jen několik aut denně. Krajina byla nádherná, tak rozdílná od zbytku ostrova. Celá cesta byla plná historických míst, jedním z nich byla jediná vesnice na 150km Whangamomona, která se v roce 1989 prohlásila za republiku, mají vlastní hranice i s hraniční budkou, prezidentské volby a také vlastní pasy, které jsme si mohli zakoupit v místním "Hotelu". Dokonce jsme tam mluvili s první dámou, značně nalitou musím poznamenat. Vůbec každý tam byl pěkně opilý, pravděpodobně slavili nějaký státní svátek :-) .

Já jsem tam také podnikl tříhodinovou procházku buší, kde jsem měl poznat, jak krajina vypadala před příchodem lidí. Bylo to opravdu drsné, cesta sestávala jen ze značek na stromech o pěšině se mluvit nedalo. Chvílemi jsem litoval, že nemám mačetu, protože jsem se prodíral kapradinami, pichlavým křovím, lezl bahnem po čtyřech do kopce a z kopce, chodil po hranách skal bez zábradlí a přelézal rokle a potoky po stromech. Prostě super pro někoho jako jsem já :-) .

Poslední den naší cesty v neděli jsme museli ujet 90km bez civilizace kopcovatou krajinou a musím říct, že jsme byli na štíru s vodou. Také už nám docházely síly, přeci jen kopce byly docela strmé a Kukin se smál mému nadšení, když jsem u každé zatáčky prohlásil, že tam už musí to město být. Nakonec jsme ale dosáhli Taumarunui, pořídili povinné vítězné společné foto a následující den v pondělí jsme se autobusem přesunuli zpět do Aucklandu.

Také se nám stalo pár legračních příhod, které se nedají nenapsat (promiň Kukine :-) ). Jednou v Rotoruře jsem poslal Kukina dopředu (jinak jsem jezdil vždy první já) s tím, že na mě má počkat na odbočce k modrému a zelenému jezeru, kterou jsme míjeli den předtím. Samozřejmě, když jsem na odbočku dojel, Kukin tam nebyl a tak jsem usoudil, že pokračoval. Cestou do kopce jsem ale Kukina nedojel a tak mi došlo, že přehlédl 2m vysokou ceduli a pokračoval dál po hlavní. Bohužel jsem ale v tento den také píchl kolo a majíce náhradní duši ale nemajíce pumpičku, jsem byl tak trochu nahraný. Naštěstí mě zachránil chlápek jménem Jack z nedalekého Holiday Parku, který mi zapůjčil kompresor a umožnil mi pokračovat ve výletu. Kukina jsem potkal asi o 10km dále, když jsem se vracel z "pohřbené vesnice". Jednou tu totiž vybuchla sopka a zasypala několik vesnic několika metry bahna. Já se byl podívat na vykopávky.

Další příhoda je opět Kukinova a stala se ve Whangamomonské republice. Jel jsem první a zastavil jsem u cedule ohlašující republiku a jako vždy křičím na Kukina (který jel ještě donedávna za mnou), ať to vyfotí. Protože jsem odezvu nedostal, otočím hlavu a vidím Kukina, jak se řítí přímo na mě s helmou v ruce a držíce ji před obličejem a koukajíce do ní. Srážka byla dílem několika sekund, kdy Kukin trefil mou zadní brašnu a svalil se na zem. Mé brašně se nic nestalo, zato Kukin si odřel koleno a ohnul přední kolo. Já se pak téměř hodinu smál pozorujíce Kukina jak hopsá po kole a rovná ho :-D .

Zážitků bylo samozřejmě mnoho a mám už popsaný téměř celý deníček, který jsem dostal od svých spolubydlících Ondry, Lídy a Palka. Kukin také nahrál nějaké fotky na internet, takže se můžete podívat na http://australie.aikidoprosek.cz/ (již nefunguje – fotky se objeví v mé galerii).

Na naší cestě jsme potkali mnoho lidí, měl jsem příležitost se bavit také s mnoha lidmi z Nového Zélandu a Austrálie, ale také jsme potkali 4 Čechy. První dvojice byly dvě holky studentky, cestující autem a vracející se do Aucklandu a poté zpět do Čech. Jedna z nich byla shodou náhod dokonce ze sousední vesnice k mé vesničce a dokonce znala i mou mamku (chodila k ní do školky). Další dvojice byla Kuře a Smejki. Náhodou jsme na ně narazili uprostřed severního ostrova v supermarketu. Pokoušel jsem se opět zavézt konverzaci a dozvěděl jsem se, že se jim jede dobře, jedou na kolech, jednou zmokli. Konverzace nám ale poněkud vázla a po dokončení svého skoro monologu jsem opět popřál dobrou cestu a šel si pokecat do hostelu s jinými lidmi :-) .

Celkově jsme za 22 dní ujeli téměř 1300km hornatou krajinou bez předešlé přípravy a považuji to za velký úspěch, že jsme zdraví. Jen Kukina brní malíčky a já mám dočasně poškozené nervy na levé ruce od řidítek, takže jsem ztratil cit :-) . Ale to se zlepší.

Zítra jdeme vracet kola a vyrazíme možná na nákup suvenýrů a ve středu brzo ráno opouštíme Nový Zéland a vracíme se zpět do Cairns na tři dny, kde bych se chtěl ještě jednou a nadlouho naposled jít potápět. Poté ještě na tři dny do HongKongu a pak už zpět do Dublinu. Kukin rovnou do Čech, já mířím na dovolenou do Čech v pátek 6.října opět na dva týdny. To už bude definitivní konec mé dovolené.

Jak se vedlo v Cairns a v HongKongu napíši ještě v dalším už posledním mailu.

Mějte se všichni moc fajn, ze země protinožců zdraví Pavlík – Inža

Přidat komentář